Jsou to naši bližní

Jsou to naši bližní

Za socialismu měli rodiče postižených dětí dvě možnosti: dát dítě do státních ústavů sociální péče, nebo s ním zůstat doma bez jakékoli odborné pomoci. Ortel - vaše dítě je nevzdělavatelné, smiřte se s tím, dejte ho do ústavu - působil rodičům těžká traumata. Po několika zkušenostech s různými sociálními zabezpečovacími institucemi (kterým se často říkalo „domy hrůzy“) brali své potomky domů, smířeni s tím, že jejich dítě je navždy vyřazeno ze společnosti. Státní zařízení velice rychle ztratila důvěru rodičů a na soukromou, humanitární instituci nebylo ani pomyšlení.Budou tomu již dva roky, co matka jedenáctiletého Tomáše plakala: „Lékaři mi říkají, že by si už měl umět zavázat tkaničky, že by se měl sám oblékat, že by měl umět to i ono, ale on nic neumí. Sama ho to ale nenaučím a nikdo mi nechce poradit. Zavírají před námi dveře.“ Tomáš je nevidomý a lehce mentálně zaostalý. Sociální komise ho označila za nevzdělavatelného a poté nechala jeho i rodiče napospas osudu.

Dětské centrum

Po listopadu 1989 dostala doc.MUDr.Růžena Tichá, CSc. možnost založit nestátní organizaci pro pomoc postiženým dětem. Podle vzoru vyspělých zemí se rozhodla vybudovat v Olomouci Dětské centrum, instituci s komplexní péčí o nejrůznější druhy postižení. Terapie zde má rozmanité formy: ambulantní, denní či týdenní pobyt v předškolních a školních zařízeních. Konečným cílem je, aby absolvent mohl pracovat v přiměřeném zaměstnání. Všechno probíhá v úzké…