Pasažér v ulicích skutečného světa

Pasažér v ulicích skutečného světa

Příběh Venduly N.

Vendule N. všechno došlo v devatenácti letech. Zamilovala se a nechtěla dál žít. On byl lékař, o dvanáct let starší, přítel rodiny, ona čerstvá maturantka v invalidním vozíku. Ještě po třiceti letech si pamatuje to odpoledne, kdy se náhodou potkali na ulici, ona se vracela domů, on jí podal ruku a na něco se ptal. „V jediné vteřině mi bylo jasné, že s tímhle člověkem chci žít. A v další vteřině jsem pochopila, že se mi to nikdy nepodaří. Nejenom s ním, prostě vůbec. Byla to opravdová hrůza, to poznání, jak se věci mají. Brečela jsem a brečela."Dnes je to prastará historie, ale základní věci se mají stejně jako tenkrát: ochrnutí nohou a pravé ruky, mimovolné a nekontrolovatelné cukání hlavy a levé ruky (jediné částečně ovladatelné končetiny), porucha řeči. Dr.Vendula Neumannová prodělala démo (DMO - dětskou mozkovou obrnu) a následky ji odmalička připoutaly k invalidnímu vozíku. Na něm vystudovala, obhájila doktorát a prohlédla si Paříž. Na něm napsala knihu. Na něm se bez naděje týdny potácela mezi čtyřmi holými stěnami domova důchodců, když v jedenadvaceti zůstala úplně sama. Na něm pila v zoufalství vodku přímo z lahve, na něm si vyrazila všechny přední zuby, na něm "chodila“ do divadel, přepisovala tzv. zakázanou literaturu, dělala kroužku známých přednášky z historie. A sedí v něm i dnes, když jednou týdně říká postiženým dětem z Jedličkova ústavu, že se nemusejí bát světa zdravých.

No a…