Horký brambor rukojmích

„Již nejde o to, zda budou rukojmí propuštěni, ale o to, kdy budou propuštěni,“ prohlásil šéf syrské tajné služby v Libanonu Gází Kinaan. Sýrie se dnes spolu s Íránem netají svým „vlivem“ na šíitské skupiny, které již po léta zadržují zcela nevinné západní civilisty. Osvobození prvního z nich, britského reportéra McCarthyho, také dojednal pověřenec generálního tajemníka OSN přímo v Damašku. Sýrie a Írán se tak stávají v mnohých očích klíčem ke šťastnému konci dekády terorismu a zároveň si vylepšují pošramocenou pověst před podzimní konferencí o míru na Blízkém východě.

V Damašku a Teheránu se však mluví o provaze v domě oběšencově. V souvislosti s Bejrútem sice pan Kinaan ujistil, že „ví, kdo bydlí ve kterém domě“, ale má-li dojít k činu, mytický „vliv“ se náhle vytrácí. Na výtku, proč Syřané jim známé úkryty teroristů prostě nevyberou, zareagoval prezident Asad vskutku státnicky: „Rukojmí nelze osvobodit násilím.“ Proč se však uchylovat k násilí, když první dva zajatci byli osvobozeni cestou tiché diplomacie? A i kdyby to nešlo jinak: jestliže byla syrská armáda v Libanonu schopna zorganizovat úspěšné odzbrojení palestinských bojůvek, které již dohrály svou roli, kvůli čemu takové váhání s nátlakem na únosce?

Zdroj vydírání

Poté, co skončila éra únosů letadel, pumových atentátů a hrozby ropného bojkotu, představují západní rukojmí poslední eso v rukávě politiky vydírání demokratického světa. Na…