O zdraví se nesmlouvá

Stále znovu se vrací představa o hierarchickém a podmíněném vztahu mezi ekonomikou a ekologií, podle níž jen prudký rozvoj první oblasti podmiňuje dobrou funkci druhé. Význam ekologie je přirovnáván ke šlehačce na dortu či k lehátkům na palubě Titanicu. Na první poslech to zní docela logicky.

Příznaky nemoci

Podobné uvažování je založeno na předpokladu, že ekologické problémy, které je třeba vyřešit, jsou pouze chemické emise a spad popílku na severu, oxidy síry z topenišť a dusík z automobilové dopravy v pražské kotlině, voda plná dusičnanů atd. To jsou jistě problémy na léta a jejich odstranění nás přijde draho. Vůbec ale nejsou hlavním úkolem našeho ekologického snažení. Všechno to vnější, co nás tíží, jsou příznaky nějaké vnitřní systémové patologie. Nemoci, která působí, že náš vztah k životnímu prostředí není partnerský, ale kořistnický a někdy přímo nepřátelský. My nejsme součástí prostředí, ale jeho parazitem. Co zbývá parazitovi, který zahubil hostitele, není těžké si představit. Musíme tedy změnit tento vztah, musíme odstranit nemoc. A zde přece nejde v prvé řadě ani o peníze, ani o přímou závislost na dynamice ekonomického rozvoje, o níž tak často mluví oponenti ekologických přístupů. Prvořadá je otázka hodnot. Otázka, kolik jsme ochotni za co zaplatit.

Svobodně zvolená sebevražda

Nejsem naivní moralista představující si, že lidi lze převychovat či přesvědčit během jedné generace - a navíc rozumovými či citovými…