Armáda brání teroristy

První místo, kam se vydáváme, je chorvatský Sisak, město asi 40 km vzdálené od Záhřebu. V noci chceme přespat v autě v nějaké vesnici. Zastavujeme u cedule Staro Čiče. Obklopují nás místní policisté a několik ozbrojených mužů v civilu. Mají strach a očividně nám nedůvěřují, i když se jim legitimujeme. Nakonec podezření opadá, nabízejí kávu a cigarety a vysvětlují, že „jeden nikdy neví“. Armádní helikoptéry tu čas od času létají tak nízko, že to ozbrojení muži z vesnice specifikují jako vzdálenost „na doplivnutí“, a tak je psychika obyvatel vybičovaná na maximum. „Musíme být pořád v pohotovosti,“ říkají. „Nejen kvůli četníkům. Klidně se může stát, že najednou někdo zešílí a ozbrojen vtrhne do vesnice, aby ji zpoloviny rozstřílel.“

Uprchlíci

Ráno pokračujeme v cestě, v Sisaku se jako k informačně orientačnímu bodu upínáme k policejní stanici. Cestou míjíme kavárnu, kde posedávají ozbrojení muži v maskáčích. Dáváme se s nimi do hovoru. Jsou to chorvatští policisté a gardisté, pro laika v podstatě nerozlišitelní ani podle uniforem, ani podle vykonávané činnosti. Jeden z nich nám navrhuje, abychom s ním a s náměstkem velitele kraje, Vladimirem Milankovičem, projeli odpoledne okolí v rámci pravidelné kontroly jednotlivých štábů. Milankovič nemá námitek, dostáváme teplý oběd, na cestu jako pozornost ovoce a sušenky, nasedáme společně do terénního mercedesu (který policisté zabavili jugoslávské armádě a teď ho používají…