Politika nezná katastrofy

O česko-slovenské státnosti se stále víc debatuje v Čechách i na Slovensku. Ze slovenské strany nastal po změnách v republikové vládě posun směrem ke koncepci státní smlouvy, i když v případě VPN ne v tom smyslu, v jakém ji od začátku prosazoval Ján Čarnogurský. Na obou stranách jsou cítit obavy o budoucnost federace, i když větší asi na české straně. Proč je tomu tak? Proč nazývá velká část veřejných činitelů možný rozpad ČSFR katastrofou a takovýto scénář předkládá automaticky jako katastrofický?

Odpověď je třeba hledat v odlišném pojetí státnosti v Čechách a na Slovensku. Česká společnost si koncem minulého století prožila své stádium nacionalismu, obrácené především proti Rakousku. Některé společné znaky dnešního Československa s Rakouskem, resp. s rakousko-uherskou monarchií, mohou přitom vytvářet zdání analogie (ovšem jen do jisté míry). Nejdůležitější společný znak vidím v identifikaci „většinového“ (či jakkoli majoritního) národa se státním útvarem, který plně uspokojuje jeho potřeby, přičemž tento národ ztratil potřebu ztotožňovat svou státní identitu se svou identitou národní. To je bezesporu jedním z důvodů, proč se Rakousko nemohlo vzpamatovat z rozpadu monarchie a proč po krátkých dvaceti letech přijalo tak rychle anschluss k německé říši.

Česká státnost se docela prostě naplnila ve státnosti československé. Když se v Čechách řekne „my“, myslí se tím Československo (přitom na Slovensku je tomu, alespoň nyní, opačně). Pokud podobnou chybu udělá…