Dobročinnosti se meze nekladou

Za mimořádné ponižování lidské důstojnosti jsem vždycky považoval vybírání na známky Solidarity. Nikdo se nikdy neobtěžoval nás informovat, s kým že to máme být solidární. Tušili jsme ale, že naše podpora půjde tam, kde se probudily lidové masy. Stačil už jejich předvoj, jen když měl za sebou náš teroristický a ideologický výcvik. Naše pomoc putovala možná tam, kam odlétli východoněmečtí specialisté na převraty, nebo byla přibalena k našim československým samopalům a semtexu.

Když se v 68.roce na krátký čas připustilo, že i socialismus s lidskou tváří nemá na všechno peníze a s jeho posvátnou podstatou se nevylučuje uspořádat veřejnou sbírku, dávalo se například zlato pro republiku - kterépak zuby s ním koušou? - nebo příspěvky na SOS vesničky. O osudech zlata se mlčelo od začátku, vesničky nejdřív ztratily název, pak souhlas s dalším rozvojem (prý dokonce donutili lékaře, který je vyvolal v život, aby je „pohřbíval“). Mohl by někdo, kdo u toho byl a nelíbil se mu tento hazard s lidskou důvěrou, o tom podat sdělení?

Nový pokus o revoluci přinesl nové poryvy nezištnosti a obětavosti. Bohužel, anonymita kont povětšinou zůstala beze změny. Základní pravidla hry opravdu zodpovědné příležitostné charitativní akce jsou:

 - jednoznačně vymezit adresáta darů

 - pokud je to třeba, předem (ne až když se plní sklady nepoužitelnostmi) stanovit, co se z věcných darů nehodí

 - pravidelně (nejlépe každodenně) informovat veřejnost, jak jsou dary předávány i jak…