Státní smlouva

„Kde je řečeno, že státní smlouva může být chápána jen ve smyslu mezinárodně právním? Vždyť ani žádná norma mezinárodního práva ji závazně nedefinuje. I kdyby to činila, nemohla by vyloučit, aby členské státy federace své společné věci v mezích své ústavní pravomoci uspořádaly smlouvu, a líbí-li se jim to, takovou smlouvu nazvaly smlouvou státní…“

Mandát dostal parlament

Shora uvedeným způsobem charakterizoval problematiku státní smlouvy akademik Viktor Knapp v Hospodářských novinách č.72.

S jeho názorem lze na první pohled asi jedině souhlasit. K tomu, aby nějaká osoba či organizace mohla uzavřít smlouvu, opravdu není nutné, aby byla subjektem mezinárodního práva. Smlouva samozřejmě může být uzavřena v rámci platných zákonů tohoto státu.

Problém je ovšem v tom, že navrhovatelé státní smlouvy mezi republikami by tuto smlouvu chtěli postavit nad zákony, nad ústavu naší federace, chtěli by, aby pro zákonodárné sbory našeho státu byla tato smlouva jakousi direktivou, směrnicí určující, jaká smlouva a jaké zákony smějí, případně nesmějí být odhlasovány. V tomto pojetí by státní smlouva anulovala federaci jako svrchovaný (suverénní) stát, a těžko ji lze proto pokládat za součást vnitrostátního práva.

Akademik Knapp si tuto skutečnost zřejmě uvědomuje, a proto cudně hovoří o tom, že smlouva by mohla být „právněpolitickým podkladem pro vypracování nové federální ústavy“. „Podklad“ pochopitelně může vypracovat ledaskdo. Zákonodárce pak…