Přetížená spravedlnost

„Rehabilitace postupují pomalu, zvláště v oblasti odškodnění. Vzhledem k tomu, že průměrný věk bývalých politických vězňů je 75 let, většina postižených se odškodnění zřejmě nedočká.“ Dr.Vladimír Struska (tajemník Konfederace politických vězňů)

„Pracujeme na hranici svých možností.“ Dr.Leon Richter (ministr spravedlnosti ČR)

Prvního července 1990 vstoupil v platnost zákon o soudních rehabilitacích. Nezavděčil se téměř nikomu. Především postiženým; podle jejich názoru šlo vlastně o pouhý přepis rehabilitačního zákona z roku 1968. Duch třídní justice tu zůstal. Protestů z jejich řad bylo tolik, že po půl roce musel být zákon novelizován. (Ani tato úprava problémy definitivně nevyřešila, ale o tom snad jindy.)

Se zákonem se těžko smiřovali také soudci, jejichž stoly zavalil nečekaný příděl práce. Psali na všechny strany petice - je nás málo, chybějí prostory, nedostává se financí. Za několik měsíců se ukázalo, že poplach byl zbytečný. Převážná většina rehabilitací byla totiž provedena ze zákona, tedy bez hlubšího posuzování, výslechů apod. Během půl roku stačily soudy vyřídit více než dvě třetiny z předpokládaných 144.000 případů.

Dnes se ozývá varování z ministerstva spravedlnosti, které provádí finanční odškodnění rehabilitovaných. „Je to nad naše současné možnosti,“ konstatoval počátkem dubna dr.L.Richter před plénem České národní rady. „Denně na MS ČR přichází až 200 žádostí, které průběžně nestihneme řešit.“

Peníze, lidé, prostory

…