Občanská strana

Večer po skončení posledního, rozlučkového sněmu OF se obě křídla sešla samostatně: strana v Lucerně, hnutí v Ypsilonce. V jedné věci se atmosféra obou setkání nápadně podobala: v obou sálech bylo cítit úlevu, že už mají konečně volné ruce.

Pro stoupence pravicové strany to znamená, že konečně budou moci realizovat program, který si načrtli v prosinci v Olomouci a schválili v lednu. Václav Klaus jej znovu shrnuje v „pozvánce“ do Občanské demokratické strany. Namísto zaběhaných sociálních jistot se zde hovoří o sociální politice, která „nepovede k rovnosti v přerozdělování, ale k rovnosti v příležitostech k uplatnění“ - tedy zřetelné klasicky liberální pojetí. Také podpora volnému trhu „zboží, práce i myšlenek“ jde proti zakořeněným marxistickým schématům. Slova o „klidu a pořádku“, proti jejichž věcnému významu nelze nic namítat, mohou v určitém kontextu působit nevábně. Ale tato strana asi už počítá s tím, že část umělců a intelektuálů k ní bude mít trochu rezervovanější postoj, a chce oslovit vznikající střední vrstvy, „mlčící většinu“, o jejíž existenci je zřejmě Václav Klaus přesvědčen. Stejný předpoklad existujícího sociálního zázemí vede i k rozhodnutí mít vlastní noviny a k expanzi na Slovensko. V oblasti tisku, a tím spíš v politické kultuře určitého národa, jsou však ve hře i jiné síly než sociální zázemí. Uvidíme.

Pravice bude bezpochyby chtít získat image formace, která je schopna nabídnout program pokrývající celou šíři politiky, a která v celé šíři politiky působí - nebo je schopna působit. Momentálně tuto image nemá a mít nemůže z jednoho prostého důvodu - pozornost médií se přirozeně soustřeďuje na osobnosti ve vrcholných, zejména výkonných pozicích, a tam má naprostou převahu Liberální klub. Většina pravicových osobností jsou řadoví poslanci v parlamentě, ministry má pravice jen čtyři a všechny ekonomy, a ti pro média vždy budou úzce zaměřenými technokraty.

Příležitost vyjádřit se ke státním sdělovacím prostředkům dala politikům minulý týden ČTK. Odpověď Václava Klause byla typickou ukázkou jeho kombinace populismu s politickou koncepcí: vyslovil se za existenci veřejněprávních sdělovacích prostředků řízených nezávislou, nepolitickou radou a zopakoval požadavek, který zněl posledním sněmem OF: že stávající vedení by mělo odejít. Oproti tomu vznikající Občanské hnutí se ústy Jany Ryšlinkové vyslovilo za pokračující podřízenost státních sdělovacích prostředků vládě.

V Lucerně sedělo proti hrstce organizátorů a celostátně známých politiků velké množství aktivistů z okresů, kdežto mezi liberály v Ypsilonce byl poměr přesně opačný. Obraz osamělého ministra financí na špici však není úplně přesný. Do vznikající strany hodlá vstoupit nadpoloviční většina poslanců sdružených v Meziparlamentním klubu demokratické pravice, a to je dnes síla, která ve FS i v ČNR drží v rukou iniciativu. Některé významné osobnosti MKDP, jeho předsedou Danielem Kroupou počínaje, ovšem do vznikající pravicové strany nevstoupí; jsou členy Občanské demokratické aliance. To je strana velmi malá, ale se značnou intelektuální kapacitou. Intelektuálové kolem Václava Klause, jako Dušan Tříska nebo Josef Zieleniec, zřejmě do politiky v užším slova smyslu vstupovat nehodlají, i ministr Tomáš Ježek (ostatně také člen ODA) je víc odborník než politik. Proto se Václav Klaus Ody, tohoto sehraného tvrdého jádra české pravicové politiky, jistě nebude chtít zbavit. Z hlediska Ody je budoucí spolupráce do značné míry dána volebním zákonem; 5% hlasů je krutá hranice. Co se týče dalších koaličních vztahů, přichází v úvahu leccos: Mandlerova Liberálně-demokratická strana, KAN, Bendova Křesťansko-demokratická strana. Ta je však v koalici s lidovci, jež jsou ve své současné podobě pro Klausovu stranu spíš konkurenti než partneři.

Věrna svému deklarovanému pragmatismu, nehodlá Občanská demokratická strana vynalézat dávno vynalezené a uzpůsobila si organizační strukturu britské Konzervativní strany. Nelze si přát nic lepšího, než aby nově vznikající strana následovala tento příklad i v jiných sférách. Nejen proto, že britští Toryové mají za sebou šňůru volebních vítězství. Dali do pořádku státní finance, odkázali do patřičných mezí nátlakové skupiny parazitující na státu, podporovali schopnost občanů postarat se sami o sebe, zkrátka obrátili upadající Británii vzhůru nohama, čímž jí prokázali neocenitelnou službu. Stojí také za zmínku, že v posledních volbách získali mezi kvalifikovanými dělníky více hlasů než sociálně ladění labouristé.

Klausovo křídlo OF zatím pro naši politiku udělalo přinejmenším jednu užitečnou věc: navzdory převládající nechuti prosadilo myšlenku, že normální politika není možná bez politických stran. Doufejme, že Občanské hnutí dříve nebo později mlčky zužitkuje tuto „špinavou práci“ a pomůže tak budovat demokratické politické spektrum.