Časované archivy

V NDR, Polsku, ale i v Sovětském svazu proběhly počátkem roku vlny obviňování z kolaborace s tajnou policií. Skutečně či domněle zmanipulované archivy ministerstev vnitra však poskytly medvědí službu těm, kteří v nich ještě nedávno spatřovali rozhodující zbraň proti pozůstatkům nomenklatury a pojistku demokratického vývoje.

V minulých týdnech dorazila tato vlna i k nám. Rozvířila nejrůznější spekulace o tom, kdo je a kdo není konfident, a v mysli řadového občana vyvstává dojem, že pouhým zveřejněním těchto dosud utajovaných materiálů se jednou provždy vypořádáme s minulostí.V předvolební atmosféře se z archivů stal nástroj nečistého politického boje. Jak jinak chápat publikaci skutečností z 50.let, difamaci Oldřicha Hromádka, nechutné invektivy vůči Ladislavu Lisovi, odvolání Sacherových náměstků Viliama Ciklaminiho a Jaroslava Procházky, zatímco uplynulé dvacetiletí zůstává zakryto cudným mlčením? Touto rouškou probleskovaly více či méně oficiální narážky na spojitost toho či onoho představitele bývalé opozice s ministerstvem vnitra. Veřejnosti se podsouvá představa, že archivy zobrazují jakési politické spektrum kolaborace s normalizačním režimem, ale zcela se opomíjí, kdo z toho těží a komu celá mašinérie sloužila.Jestliže by někdo zmíněné archivy zpracoval statisticky, došel by pravděpodobně k závěru, že z hlediska politických sil v nich mají nejvyšší relativní zastoupení občanské iniciativy. Je to pochopitelné a logické - o koho jiného se taky měla StB…