Básně z pekla

2. dubna l979 v Hanoji proběhl Nguyen Chi Thien, vietnamský spisovatel a právě propuštěný politický vězeň, kolem strážných, vběhl do budovy anglické ambasády a vrazil překvapenému úředníkovi do ruky svazek básní s průvodním dopisem, ve kterém žádal o jejich otištění. Pak z ambasády odešel a byl okamžitě uvězněn. Odvezli ho do převýchovného tábora u Haiphongu. Pro pětašedesátiletého Nguyen Chi Thiena to nebyla nijak nová zkušenost, v nejrůznějších věznicích a koncentrácích komunistického Vietnamu strávil celkem 27 let. Nyní je ve vězení opět a podle posledních zpráv z minulého roku je těžce nemocen.V mládí rád psal milostné verše. Jeho přátelé si je od něj prý půjčovali, aby je četli svým dívkám. Jenže idylické časy skončily velmi brzy. Milostné básničky psát mohl, mohl je dokonce bez problémů půjčovat, vydat se je nesnažil, ale když se v roce l958 společně se dvěma přáteli obrátil na příslušné stranické orgány s žádostí o povolení založit časopis, zapracovali bdělí hlídací psi s obvyklou pružností. Mládencům bylo řečeno, že jejich žádost bude posouzena, ať jdou domů a vyčkají rozhodnutí vyšších míst. Byli zatčeni už druhý den.

U Thiena našli při domovní prohlídce verše - a to nejen milostné. Jako podvratný živel byl on i jeho přátelé uvězněni v převýchovném táboře. Byl to první lágr, který Thien poznal. Ze začínajících redaktorů chystaného časopisu přežil převýchovné metody jako jediný. Po návratu začal v roce l96l pracovat v podzemní antikomunistické skupině Doan - Ket, což by se dalo přeložit jako Solidarita. Brzy se opět dostal do koncentráku. Propuštěn byl v září roku l964, ale znovu ho zatkli už za měsíc. A začala mnohaletá pouť peklem věznic a pracovních táborů. V tom pekle psal básně. Psal o stromech, o bramborách, psal o skřípavém zvuku, se kterým se otvírají dveře cely, o beznaději, o touze zemřít. Jeho básně jsou o tom, co zažil na vlastní kůži, o tom, co viděl, o devastaci, o zabíjení. Jsou psány svědkem, který viděl, jak lze celkem snadno proměnit myslící lidskou bytost v třesoucí se trosku. Jsou to básně, poezie, někdy píše o nocích v džungli a je to přírodní lyrika. Ale je jedno, zda píše veršovaný záznam o tom, jak byl mučen, anebo se ve vzpomínkách vrací zpátky do dětství, ve všech básních, i pokud to nejsou přímé, mnohdy nenávistné výpady proti konkrétnímu zlu, jako třeba v básni věnované táborovým dozorcům „Jsou to běsi anebo divoká zvířata?“ je přítomna úzkost z nezvratitelnosti krutého osudu, z násilné smrti, z násilí vůbec. Nedá se nic dělat, čtenáři poezie jsou dostatečně uvyklí četbě prokletých, většinou trpících básníků, ale Thienův pobyt v pekle a jeho velmi hmatatelná a konkrétní reflexe tohoto pekla, bambusového gulagu, je prostě něco, na co nejsme ani zvyklí, ani připravení. A to přesto, že v české poezii mají básně z vězení své místo. Kostohryz, Zahradníček a Jirous kontemplují, modlí se, hovoří se svatými, jsou u Boha. Nguien Chi Thien je sám. Jeho básně jsou psány v očekávání mučení, mučení, které je konkrétní, které bolí. Těch více než čtyři sta básní sebraných v knížce „Květiny z pekla“ je napsáno v přestávkách mezi mučením.

Od opice k člověku

Vývoj od opice k člověku trval milióny let

jak dlouho může trvat

ten pád zpátky?

od člověka k opici?

Jen přijďte a podívejte sena koncentrační tábory

na tábory v horách a v divočině.

Jak zvířata tu stojí nazí vězni

jako stádo

koupou se

žerou a spí s blechama

s komárama.

Žijí v temnotě a ve vězeňském smradu.

Porvou se o kořen kasavy

a ruce mají v poutech, sekají jim hlavy, střílejí je

ubíjejí k smrti a mrtvé je hodí krysám.

Tyhle opice jsou pomalé vůbec ne rychlé

jako byly ty v prehistorii.

Hladové jsou, vyzáblé jak tyčky,

přesto vyrábějí bohatství po celý rok

otrockou prací.

Jen přijďte sem

a uvidíte to.

anebo:

Jsem zticha když mne mučí

Jsem zticha když mne mučí

i když šílím bolestí kdykoli vbodnou železo.

Vyprávěj dětem pohádky o heroické odvaze -

já jsem zticha když mne mučí a myslím si:

"Kdo by kdy plakal a prosil o milost

když by se v pralese střetnul s divokou zvěří?"

„Květiny z pekla“, vynesené z vězení díky básníkově fenomenální paměti, se z britské ambasády v Hanoji nakonec oklikou přes Londýn a Paříž dostaly do Ameriky. Kniha vyšla vietnamsky s anglickým překladem. Americký editor považoval za nutné podotknout: „Nepovažujeme za nutné omlouvat se za těžce antikomunistický tón téhle poezie.“ Omluvil se tak jistě té části americké levice, která si kdysi přála vidět v socialistickém Vietnamu ráj na zemi a ne „Bažinu“, „krutou zem nasáklou krví bezbranných“, jak popsal Vietnam vězeň Thien. Jeho vize je chmurná, jeho poezie je výzvou k odporu, ale přesto není patetický. V některých verších, kdy s oblibou cituje komunistické klasiky, ulevuje svému vzteku a píše s drsným humorem:

Když sůl sládne v ústech.

Jako by sůl v ústech sládla ne hořkla

jako by mne právě teď vařené listy kasavy

zvaly k hostině

tak by mi bylo dobře

kdybych smíchal vlastní chrchel s krví

a pomazal tím Marxovi i Leninovi ksichti

kdybych za to měl viset.

Knihu uzavírá dlouhá báseň Dong ay, Bažina, což je kvílení, hororový truchlozpěv, nářek nad ztracenou, ukradenou zemí. Nguyen Chi Thien, považovaný za jednoho z největších vietnamských básníků tohoto století, je čestným členem japonského. holandského a francouzského Pen klubu, za svou knihu získal několik literárních cen. Moc prospěchu z toho asi nemá, je stále ve vězení, ale aspoň ho nepotká osud těch tisíců, které zmizely v nenávratnu „a nikdo už nikdy nevysloví jejich jméno."A český čtenář? Překlad "Květin z pekla“ by se zvláště v době, kdy někteří básníci starého režimu vypracovávají veršované omluvy a kdy se někteří básníci nového režimu překonávají v divokých kouscích a poukazují na své bývalé utrpení, mohl stát důležitou knihou. Tenhle zaživa pohřbený autor, jehož zakázanost je mimo všechna naše měřítka, by snad mohl upomenout rozvášněnou domácí scénu na obrovský neznámý svět, který leží za našimy humny, i když v jiném zěmepisném pásu. Z indočínské literatury pohnutého osudu neznáme v Československu nic. A nejde samozřejmě jen o temný osud; píšící Thien, pomalu vražděný v táboře v džungli, přece dělá právě to, co se od spisovatele zpravidla očekává; ostře sleduje svět kolem sebe a v sobě a píše o tomto svém pozorování pravdu.