Konec železné vlády

Ve čtvrtek 22.listopadu v devět hodin ráno oznámila britská ministerská předsedkyně svému kabinetu, že se rozhodla odstoupit. Skončila tak pozoruhodná éra, která nemá v moderních dějinách Velké Británie obdoby. Thatcherová byla neobyčejně silnou a rozhodnou politickou osobností, díky jejímuž vlivu se za jedenáct a půl let její vlády hluboce a neodvolatelně proměnila nejen britská politická scéna, ale do značné míry i filozofie a mentalita britské společnosti.

Obrovským problémem Británie sedmdesátých let byla nezměrná moc silných a archaických odborových svazů, které nepřípustným způsobem zasahovaly do demokratického procesu. Kdykoli se jim totiž znelíbil nějaký aspekt politiky britské vlády (která měla koneckonců demokratický mandát a nebyla tedy odpovědná odborovým svazům, ale britskému lidu), odbory začaly stávkovat. V první polovině sedmdesátých let se jim tak podařilo zlikvidovat konzervativní vládu ministerského předsedy Edwarda Heathe.

Mentalita Britů se koncem sedmdesátých let příliš nelišila od mentality Čechů a Slováků. Vládla atmosféra bezpečné ošuntělosti a druhořadosti. Existovala značná sociální jistota a mnoho lidí pasívně spoléhalo na sociální systém. Vláda každoročně dotovala mamutí ztrátové státní podniky (například britské ocelárny a automobilky) mnoha milióny liber. Hospodářská politika země se opírala o ekonomickou teorii Johna Maynarda Keynese, podle níž lze prosperitu státu a plnou zaměstnanost postavit na pravidelných státních půjčkách, jimiž stát podporuje investice a rozvoj.

Nástup

Margaret Thatcherová se dostala k moci v květnu 1979, po tzv. „zimě nespokojenosti“, kdy se britské odborové svazy znovu pokusily řadou anarchistických a destruktivních stávek vynutit finanční ústupky - tentokrát na labouristické vládě levého středu Jamese Callaghana. Nerealistické mzdové požadavky vyšroubovaly inflační spirálu k neúnosnosti. Pod tlakem odborů labouristická vláda padla a ve volbách zvítězila konzervativní strana Margarety Thatcherové, dcery jihoanglického hokynáře. Její argumenty byly jednoduché: řízení státního hospodářství by mělo podléhat týmž principům jako řízení ekonomiky domácnosti. Pokud domácnost žije na dluh, není řízena racionálně. Hned v létě 1979 Thatcherová mírně snížila daň z příjmu, zdvojnásobila daň z obratu a ve snaze zpomalit inflační spirálu začala zavádět drastický program úsporných opatření. Cílem bylo omezit veřejné výdaje asi o 3 miliardy liber ročně. Vláda zrušila množství nesmyslných úřadů a poradních sborů. Pod velký tlak se však zároveň dostaly různé nevýdělečné kulturní a vzdělávací instituce, zejména britské univerzity, které si měly státní dotace doplnit vlastním soukromým výdělkem. Řada univerzit se tak octla ve vážné finanční krizi, uzavíraly katedry a likvidovaly některé obory.

Falklandy a hornická stávka

V prvních letech nové konzervativní vlády pokračovala racionalizace a privatizace státních podniků rychlým tempem. V roce 1981 však vládní úsporná opatření způsobila ekonomický útlum. Zdálo se, že Thatcherová u moci dlouho nevydrží. Inflace se příliš nezpomalila a počet nezaměstnaných dosáhl 2,5 miliónu.

Na jaře 1982 ale Thatcherové výrazně pomohl falklandský konflikt. V situaci, v níž by mnozí zkušenější politikové váhali začít válku pro ostrůvek vzdálený přes jedenáct tisíc kilometrů, rozhodla se Thatcherová nekompromisně jednat podle svého přesvědčení. Když 2.dubna 1982 Argentinci Falklandy obsadili, uštědřila jim vojenskou lekci, která způsobila i pozdější pád Galtieriho diktátorského režimu. Důsledkem vítězství byl obrovský vzrůst popularity Margarety Thatcherové na domácí scéně. Koncem roku 1982 sice dosáhla nezaměstnanost v Británii výše téměř tří miliónů, inflace však začala klesat. Vypadalo to, že nepříjemný lék monetarismu, který Thatcherová národu navzdory protestům naordinovala, začíná konečně působit. Před volbami vláda znovu snížila daně a r.1983 Thatcherová vyhrála volby podruhé, dokonce mnohem větším rozdílem než r.1979. Vychutnala svůj triumf a postupně z kabinetu vyloučila všechny politiky, kteří měli o její politice tvrdé ruky pochybnosti (tzv. „wets“, ubrečení, „mokří“).

Velkým celonárodním konfliktem roku 1984 byla dlouhá stávka horníků, kteří se pokusili protestovat proti propouštění ve svém odvětví. Bezpochyby zamýšleli zlikvidovat vládu Thatcherové tak, jako v sedmdesátých letech ukončili kariéru Edwarda Heathe. Někteří z nich možná snili o vytvoření socialistické nebo komunistické republiky (předákem odborového svazu horníků byl komunista Arthur Scargill). Thatcherová však nebyla Heath a horníkům neustoupila. Po jedenácti měsících stávku prohráli a nepřiměřená moc odborů byla v Británii s konečnou platností zlomena. Následovala novelizace odborového zákona, jíž se politická činnost odborových svazů podstatně omezila a marginalizovala.

Největšími privatizačními úspěchy Thatcherové byl prodej velkých národních koncernů jako např.British Telecom (telekomunikace) a British Gas (plynárny) do soukromých rukou a zároveň zdravá a vítaná demonopolizace mnoha těchto velkých podniků. Při prodeji státních akcií veřejnosti byli důsledně zvýhodňováni malí, soukromí investoři; bylo to v souladu s filozofií Margarety Thatcherové, že se každý britský občan má stát „malým kapitalistou“, tvůrcem vlastního blahobytu. I když se část akcií nakonec dostala do rukou makléřů, akciový podíl malých, „rodinných“ investorů v privativizovaných koncernech zůstává dodnes pozoruhodně velký.

„Socialismus se nevrátí”

Základním kamenem politické filozofie Margarety Thatcherové byly principy antiideologičnosti a možnosti alternativní volby. Hlavním cílem její politiky bylo demonopolizovat britský veřejný život. Tak začaly vznikat někdy i dost kontroverzní projekty: třeba současná reforma britského zdravotnictví, jejímž cílem je postavit práci lékařů a nemocnic na čistě finanční základ a zvýhodnit ty lékaře a zdravotnické instituce, k nimž půjde víc pacientů. Zelenou dostal i soukromý sektor.

Drastickou šokovou terapií posledních let Thatcherová nicméně naučila Brity skutečné samostatnosti. Málokteří obyvatelé této ostrovní země dnes ještě spoléhají na stát. Paradoxem je, že ve snaze omezit paternalistický vliv státu Margaret Thatcherová v některých oblastech moc státu naopak posílila. Zejména ve finančnictví, ve školském systému a ve zdravotnictví je dnes vliv ústřední vlády podstatně silnější než pravomoc místních komunálních úřadů.

Nekompromisnost Margarety Thatcherové však nakonec způsobila její pád. Britská vláda není založena na prezidentském systému: předpokládá se, že kabinet má vládnout na základě spolupráce. To se Thatcherová pokusila změnit: osobně se snažila ovlivňovat práci většiny ministerstev. Během její dlouhé politické kariéry došlo v britské vládě k řadě konfliktů, mnozí její spolupracovníci demonstrativně odstoupili, protože už nedokázali snášet premiérčin diktátorský styl. V poslední době propukaly konflikty mezi Thatcherovou a jejím kabinetem stále častěji, zejména při jednání o aktivnější roli Británie v Evropském společenství, jíž se Thatcherová zuby nehty bránila. Jedním z důvodů, proč nechtěla, aby se Británie pevněji integrovala do sjednocené Evropy, bylo zřejmě vědomí, že úroveň sociálního zabezpečení je v Británii velice nízká a že po plném vstupu do Evropy by britská vláda byla nucena výdaje na sociální zabezpečení podstatně zvýšit. Thatcherová často hovořila o tom, že se jí v Británii podařilo zlikvidovat socialismus a že nedopustí, aby se do země znovu vrátil - zadními dveřmi z Evropy.

Když kritizovala byrokratickou nevýkonnost bruselských byrokratů, měla jistě pravdu. Její odpor vůči zavedení ústředního západoevropského měnového mechanismu a v dlouhodobější perspektivě i jednotné evropské měny však způsobil, že trpělivost jejích spolupracovníků ve vládě i kapitánů britského průmyslu nakonec přetekla. Vedení CBI, Konfederace britského průmyslu, vyjádřilo nedávno s touto obstrukční politikou zásadní nesouhlas. 1.listopadu odstoupil místopředseda vlády Geoffrey Howe a později premiérku v parlamentě ostře zkritizoval. To bylo znamením pro Michaela Heseltina, který se s Thatcherovou rozešel před pěti lety, aby ji v poslanecké sněmovně vyzval k volebnímu souboji o vedení konzervativců. Thatcherová sice získala větší počet hlasů než Heseltine, nedosáhla však dostatečné podpory k úplnému vítězství: bylo by bývalo nutno hlasovat v druhém kole. Aniž by se Thatcherová poradila s členy svého kabinetu, vyhlásila Heseltinovi veřejně boj na život a na smrt. To bylo pro mnohé konzervativní poslance příliš. Původně vnitrostranický konflikt se vyvalil na veřejnost a do sdělovacích prostředků. Bylo nebezpečí, že se strana veřejnou hádkou zcela zdiskredituje u voličů, a tak její přední členové nakonec ve středu 21.listopadu Thatcherovou přesvědčili, aby v zájmu budoucnosti strany ustoupila.

Ovace na rozloučenou

Pro demokracie, vznikající ve středovýchodní Evropě, je dnes thatcherismus bezesporu významným modelem a vzorem. Důležitá je pro ně zejména jeho antiideologičnost, důraz na potlačení úlohy státu a preference role rodiny a jednotlivce. V československých poměrech by naproti tomu - možná neprávem - působil dosti kuriózně thatcherovský populismus, vládní zájem o to, co si přejí prostí členové společnosti, a jistá přezíravost vůči názorům intelektuální elity.

Přes relativně rozporuplnou bilanci minulých jedenácti let je nesporné, že Margaret Thatcherová byla zcela výjimečně silnou osobností světového významu. Nezměrnou energií, neobvyklou troufalostí a agresivitou se jí podařilo vtisknout osobní ráz celé jedné epoše moderní historie anglického národa a zřejmě navždy posunout britskou mentalitu směrem k větší soběstačnosti.

Margaret Thatcherová nikdy neusilovala o lacinou osobní popularitu. Naopak, zdálo se, že atmosféra konfliktu a konfrontrace jí prospívá. K naprostému ohromení svých konzervativních kolegů ve vládě často prosazovala nezvyklou a zdánlivě extrémní politiku, za níž by se nikdo z nich sám neodvážil postavit. Morální síla jejího vnitřního přesvědčení, že to, co dělá, je správné, nakonec většinu jejích kolegů strhla. Není divu, že ve čtvrtek 22.listopadu jí při její zřejmě poslední - zcela brilantní - řeči v parlamentě uspořádali poslanci konzervativní strany bouřlivé ovace.