Černé díry české politiky

Máme občany, máme společnost, máme některé atributy, které občanská společnost potřebuje: volené orgány, tisk (spíš osvobozený než svobodný), soudy nezávislé na moci a bohužel i na právu. Nemáme však zatím občanskou společnost.

Nejsme jediní. Na světě, zvlášť tam, kde praží slunce, jsou desítky dalších států vybavených rovněž demokratickými atributy. Přijaly je neústrojně a nejsou jim valně k užitku. Kmenová zřízení, velké rodiny, patriarchální vztahy a izolovaný venkovský život mají své oprávnění i důstojnost, nemohou však vyplnit prostor formální demokracie. Nejsou to totiž - a nemohou být - společnosti občanské.

My ale nemáme ani tyto vztahy. U nás se dá mluvit o aglomeraci jednotlivců a malých rodin, frustrované dlouholetým přizpůsobováním, a tudíž řízené spíš náladami než racionálními postoji. Po čtyřiceti letech adaptace na beznaděj není divu. Formální prostor, který se otevřel, může být vyplněn jen složitou sítí neformálních a formálních, především horizontálních vazeb, založených na osobních zájmech a preferencích samostatných a odpovědných jedinců. Teprve pak bude možno hovořit o společnosti skutečně občanské.

Teoretici, administrátoři a politikové

Poslanců a parlamentů, ministrů a vlád máme dost. Co ovšem nemáme, je kvalifikovaná a strukturovaná politická vrstva, kterou tvoří teoretici, administrátoři a politici. Kvalifikaci teoretiků zakládá schopnost diferencovaných přístupů k problémům, odbornost a fundovanost.…