Okrádání sirotků

V číslech 20 a 21 Respektu mě zaujal anonymní příběh Útěky. Nejen proto, že ze zmíněného S. pocházím, že jsem sama zažila, jaká parta straníků tam v padesátých letech rozhodovala o osudech lidí (pečeť jejich kádrování se tehdy dotkla i mne jako dítěte a na velkou část života velice úzce vymezila hranice mých práv a možností). Znám i samotu Spáleňák, která v příběhu hraje nikoli zanedbatelnou roli. Byli tam vypovídáni lidé za trest. Vyvrhelové, Rómové. Jeden čas tam z rozhodnutí stranické vrchnosti, s níž otec nespolupracoval, měla žít i moje rodina, ale nakonec se podařilo najít jiné řešení.

Ten příběh mě zaujal proto, že jsem při dlouhodobém pobytu v nemocnici poznala dívku, u níž jizvy na zápěstích prozrazovaly, jak si považovala života v socialistickém ráji. Na udání sousedů ji vzali i se sourozenci matce a rozestrkali je do dětských domovů. Stýskalo se jí po domově, utekla, chytili ji a ostříhali dohola. Byla často bita, trestána pro malicherné přestupky, opět se několikrát pokusila o útěk a poté o sebevraždu. Již nikdy nevypátrala, kam se poděli její sourozenci.

Ležela se mnou v nemocnici pro podezření na zánět apendixu. Byl to uzlíček nervů, který se lekal a bál všeho, a personál se na ni díval jako na simulanta. Byly vánoce, na pokoji nám zrovna…