S Magorem o liliích, čínské poezii a Remingtonu

Z vězení tě pustili týden po vypuknutí listopadové revoluce. Když jsme se pár dní nato setkali, slíbili jsme si, že se asi tak za půl roku sejdeme a uděláme spolu rozhovor o naší bezprostřední minulosti. Ale nyní nám to asi oběma připadá strašně vzdálené. Takže se tě spíš zeptám: jak se daří liliím?

Mám s nima starosti. Žere mi je nějaká bestie a já nevím, jaká. Zůstává jim jenom přízemní růžice a neroste lodyha. Je to nějaká viróza, nebo čert ví co. Lilie můžou mít spoustu chorob. Když o nich začneš číst, strašně se vylekáš a máš chuť je přestat pěstovat. Jinak jim propadneš stejně jako chlastu nebo ženským. Strašně je miluju. Ta základní, lilium candidum, bílá lilie, je kytka zasvěcená Panence Marii. Začal jsem lilie pěstovat ze semen a dneska už kvetou. Trvá to tři roky, ale pak je to nádhera.

Někteří čtenáři budou asi zmínkou o Panně Marii překvapeni…

Narážíš na moje katolictví? Ano, jsem katolík, ale velice hříšnej, tak bych o tom nerad mluvil. Mohl bych vrhnout špatný světlo na skutečně poctivý katolíky, kteří nehřeší, a jak je psáno v Písmu: běda tomu, skrze koho pohoršení pochází.

Katolíci se také většinou neperou, tedy ti nehříšní, tebe jsem naopak viděl několikrát v dramatické situaci, kde promlouvaly spíš pěsti než dialog.

Víš, můj přítel malíř Ota Slavík říkával: já jsem děsně hodnej člověk, ale dávám to komplikovaně najevo. Neměl bych se s tím vychloubat, ale jsem taky takovej. Rvu se hlavně ve chvíli,…