Poslední soud

Letošní filmový festival v Karlových Varech byl nesen duchem retrospektivy, který řečeno s Váchalem „obsedl“ celou naši kulturní smetánku. Ve Varech to šlo tak daleko, že první z našich soutěžních filmů, Jakubiskovi „Vtáčkovia, siroty a blázni“, je trezorový film z roku 1969, zatímco druhý, Mášův „Byli jsme to my?“, je více méně zbytečnou, jen poněkud obměněnou a nepatrně doplněnou replikou jeho hry „Noční zkouška“, audiovizuálně provedené už v roce 1983 v Laterně magice. Jakubiskův film byl nasazen jako jasný kandidát na vítězství v prakticky nulové konkurenci nedefinovatelného balastu s mlhavými uměleckými ambicemi, odmítnutého jinými festivalovými výběrovými komisemi. Kijowského „Stav strachu“ o období výjimečného stavu v Polsku byl něčím ojedinělým. Navíc se v proudu světla, linoucího se z často poruchových projekčních přístrojů, neodbytně třepotala veliká můra rychlého rozkladu a zmaru celého tohoto podniku.Hrdina Venclíkovy absolventské školní etudy Nezvaný host (za takovou mu byla uznána v jeho 47 letech až asi před 14 dny) se podlézavě obrací k milicionářskému dozorci, který se mu uhnízdil v bytě, s nabídkou opravy polního telefonu: „Mám přece průmyslovku…“ Pro tento festival ještě platila, příště však už budou takovéto retrospektivní kompetence platné houby.

Z mimosoutěžních filmů se kromě nesystematického a nevyrovnaného výběru oceněných snímků z jiných festivalů, daného zřejmě jako vždycky cenovou dostupností a monopolistickými návyky pracovníků…