Nepoučitelný premiér

Prohlášením v televizních Aktualitách dne 1.července rozšířil český premiér Petr Pithart počet svých vystoupení, která v nedávné minulosti vzbudila nejednu rozhořčenou reakci veřejnosti. Poté, co „slyšel trávu růst“, a po expozé na téma zemědělců a venkova přidal do třetice ponaučení, jak se chovat ke komunistům, kteří nadále setrvávají na svých postech.

Způsob, jakým předseda vlády v této souvislosti argumentoval, stojí za povšimnutí. Jednou větou vyzval, aby mafiáni a neschopní lidé byli odkázáni do příslušných mezí, a to hned. Vzápětí však apeloval na pracující, aby odborníci bez ohledu na stranickou legitimaci byli chráněni před rozvášněnými kádrováky a paušalizujícími soudy. Na posílení své argumentace vzal jako „odstrašující příklad“ seznamy ředitelů hospodářských institucí z Hodonína, kde je u jmen uvedena politická příslušnost. Z toho, že materiály „neobsahují ani náznak hodnocení“, se Petru Pithartovi, jak prohlásil, „udělalo špatně, protože to jsou seznamy lidí, určených k odstřelení“.Aniž chceme kádrovat, povšimněme si čísel seznamu, nad kterým se prokázala slabost premiérova žaludku. Z 205 hlavních řídících pracovníků je 130 komunistů. Varující přesilovka je umocněna skutečností, že všechny nejdůležitější funkce ve velkých podnicích jsou obsazeny téměř výlučně členy KSČ. Relativně větší počet nestraníků - 18 oproti 23 členům KSČ - připadá pouze na vedoucí malých provozoven. Z tohoto alarmujícího zjištění se naopak hýbe žaludek náš. Ve volbách sice zvítězilo OF, ale komunistická moc v průmyslových a zemědělských závodech i na školách přešla do „demokratického“ zřízení" prakticky v nezměněné podobě.Tam, kde nevidí nebezpečí předseda vlády, tuší ho běžní občané. „Jsme svědky toho, jak minimálně se mění postoje a faktické chování vedoucích pracovníků na všech úrovních, od ministerstva až po nejmenší závod či obec,“ praví se např. ve společné výzvě KAN a KPV v Pardubicích. „Lidé, které předchozí režim nevyléčitelně změnil v mutanty s geneticky zakódovaným systémem reálného socialismu, nemohou dnes při nejlepší vůli řídit podniky, úřady či politická hnutí. Veškeré pokusy v tomto směru jsou pro celou společnost nesmírně nebezpečné."Pardubická výzva upozorňuje i na další, leckdy skrytá rizika: "Jsme svědky toho, jak rychle se přesouvá politická moc zbohatlíků, kteří svoji činnost realizují za podpory aparátu, ze kterého sice museli odejít, ale který jim i nadále poskytuje pevnou oporu.“ Apel se neomezuje na pouhá konstatování, ale navrhuje, jak nebezpečí napříště čelit: měla by být vypracována taková zákonná opatření, která by zabránila záměně politické moci mocí ekonomickou. Měl by být zrušen např. zákon o státním podniku, který umožňuje převedení podniků do rukou těch, kdo je dosud řídí. Neměly by se zanedbávat ani zkušenosti našich sousedů: v Německu s denacifikací a v Rakousku s procesem budování neutrálního státu po roce 1955.Je pochopitelné, že na úskalí naší tolerance naléhavě upozorňují především ti, kteří mají s komunistickou mocí nejtvrdší zkušenost. Tu však stále ještě zřejmě postrádá český premiér, neboť jak jinak je možné vysvětlit jeho neurčitý a rozporuplný postoj. Před paušalizací varovat nemusel - z dosavadní zkušenosti je zřejmé, že většina lidí v tomto státě je ochotna připustit, že i mezi komunisty se najdou schopní a slušní lidé. Za určitých podmínek je možné akceptovat i fakt obhajoby komunistů. Nepřijatelný je však způsob argumentace, stejně jako požadavek, aby k stranicky téměř monolitnímu seznamu současných hodonínských ředitelů bylo přiloženo ještě nějaké další „hodnocení“. V následné, více než třítýdenní diskusi, která po televizním vystoupení proběhla na stránkách Lidových novin, ohodnotil Petr Pithart hodonínský seznam jako „něco mezi politickou chybou a etickým problémem“. Aniž přihlédl ke konkrétním argumentům, které obsahovaly dopisy OF z Hodonína a Olomouce, upřesnil svůj postoj kuriózním vysvětlením: dnes prý jsou na seznamu komunisté, „zítra by tam mohli být lidé zámožní, pozítří třeba makrobiotikové, popozítří dozajisté Židé.“ S pomocí demagogie se mu tak podařilo několika slovy neuvěřitelné. Vyvázal komunistickou stranu z hlavní odpovědnosti za minulost a postavil ji na roveň vcelku náhodné sociální skupiny. A seznam, který svědčí o tom, že se mimo špičky v naší zemi mnoho nezměnilo, přirovnal k soupisům lidí určených k fyzické likvidaci.Jak se zdá, Petr Pithart je nepoučitelný - a to nejen vzhledem k dvěma předchozím vystoupením, která ho stála nemálo vysvětlování, ale i ke svým starým tvrzením. V dedikaci své knihy Osmašedesátý se svým někdejším spolužákům, jejichž rodiče byli postiženi v padesátých letech, zavázal, že jeho dětem se nestane, aby - jako kdysi on - mohly být považovány za „naivní hlupáčky nebo nebezpečné spratky“, kteří nevěděli nic o nebezpečí komunistické moci. Jeho dětem se to snad nestane. Zato je docela možné, že tak bude podruhé ve svém životě - a nejen při abiturientském večírku - ohodnocen on sám.