antologie Děti Prahy

„Divoké mládí Prahy“, tak nadepsal významný kritik Niels Barfoed obsáhlou recenzi v největším dánském deníku. Zabývá se - jako řada dalších článků - dánskou antologií mladé české literatury Děti Prahy.

Antologii jsme sestavovali v konspirativních podmínkách předlistopadové Prahy. Velkým inspirativním vlivem byl sborník Andreje Stankoviče Už na to seru, protože to mám za pár (Edice Expedice). Děti Prahy však obsahují většinou novější texty a kromě toho dávají prostor i příspěvkům prozaickým. Pokud vím, poprvé tedy tvorba této spisovatelské generace vychází tiskem. Kritéria výběru: aby autorům bylo pod pětatřicet let, aby byli z Prahy a - hlavně - kvalita příspěvků. Důsledkem posledního kritéria bylo, že všichni autoři byli vybráni okruhu samizdatu.

V antologii jsou zastoupeni Jáchym Topol, Zuzana Brabcová, Vít Kremlička, Václav Bauman, J. H. Krchovský, Josef Teufel, Luděk Marks, Tereza Boučková a Petr Placák.

Stoosmdesátistránková kniha - s podivuhodným obalem, který takřka anticipuje budoucí dění - stihla vyjít právě k 17. listopadu, a hned tehdy na ni vyšla první recenze. Elo Nielsen ji nazval „Pražské černé kvítí“ a svou charakteristiku textů shrnul takto: „Východiskem je seberealizace jednotlivce a hmatatelný zážitek pravdy. Pravda smyslově přítomná v nulovém bodě ideologií.“ Všímá si ovšem také, stejně jako všichni další recenzenti, že jde o literaturu v situaci pro Západ neznámou, a tím do jisté míry automaticky zajímavou. (Jsem zvědava, jak čeští spisovatelé obstojí na Západě v budoucnu, kdy už nebudou v boji o přízeň publika moci konkurovat mimoliterárními měřítky typu „tento autor je pro svou literární činnost pronásledován“.)

Časem knihu recenzovaly snad všechny významné dánské noviny. Jen jediný kritk si myslí, že je předčasné tuto „celkem vzato ještě poněkud nezralou generaci“ představovat cizímu čtenáři. Jinak je jasné, že kniha opravdu zaujala - a není pochyb o tom, že po československé revoluci se zájem o ni ještě zvýšil. Téměř všichni kritici se zamýšlejí nad vztahem prezentovaných textů k listopadovým událostem. Niels Barfoed píše: „Po přečtení knihy se člověk nemůže divit, že v Československu tzv. sametovou revoluci přinesla především mládež. (…) Myslím, že jednou budeme revoluci v Československu nazývat vzpourou svobodného individua. A tento název kniha ještě víc podpoří.“ Kritička Bodil Steensen.Leth se po přečtení úryvku o výslechu literárního hrdiny Petra Placáka ptá na osud příslušníků StB: „Co se se všemi těmi lidmi stalo? Jsou už nezaměstnaní, nebo mají pořád ještě právo být v nějaké funkci?“

Literárnějším pohledem si všímá kritik Jens Andersen, že „tyto texty opravdu kladou životu nůž na krk, expresionisticky se šklebí a bijí kolem sebe kaskádami slov … ve sborníku vlastně není text, který by nebyl nějak poznamenán šílenstvím.“ Nebo kritička Vibeke Blacksteen: „V mnoha z textů srší humor bok po boku beznaději, takže v líčení destrukce - jak jednotlivce, tak společnosti - nacházíme něco groteskního, co osvobozuje ze základní bolesti.“

Perličkou je recenze „punkového kritika“ Poula Boruma, pověstného svou často drsnou stručností a výjimečným smyslem pro rozpoznání talentů. Recenzoval Děti z Prahy společně s Dálkovým výslechem. Píše: „Havel je opravdu hlas svědomí a jeho vyprávění a stanoviska jsou správná a krásná. Být svědomitý ale znamená být zároveň zdlouhavý. Kdyby Havel nebyl tak svědomitý, mohla by kniha být o sto stran kratší. Oproti ní je antologie Děti z Prahy permanentně zajímavá. Většina těch mladých autorů se zdá být mimořádně talentovaná.“

A prodej? S tím je to horší. Mít skvělé recenze (což byl náš případ) je už obrovský úspěch, nedá se srovnat s tím, když jsou recenze špatné nebo žádné - což je na dánském velmi dobře zásobeném trhu spíš pravidlo než výjimka. Přímý vliv na prodej však krásné recenze nemají, takže antologie se prodává slušně, ale nijak senzačně.

Navíc funguje příjemný i nepříjemný jev, který bych nazvala „kletba xeroxů“. Nechat si celou knihu oxeroxovat prostě přijde potenciálním čtenářům levněji, než si ji koupit. A tak se mi už nejednou stalo, že jsem v Praze potkala mladé Dány, kteří říkali: „Jáchym Topol, Vít Kremlička, Tereza Boučková? Jo, ty známe, ze sborníku jsme si opatřovali xerox.“ A dosud nezaplacená překladatelka se trpce usmívá a myslí na nakladatelovu ještě zhoršenou ekonomickou situaci …

Ale to jsou jen maličkosti ve srovnání se soudem recenzentů, že „z antologie těchto nových, silných evropských hlasů prýští odvaha a inteligence“.