Svoboda tisku s hliněnou nohou

Jednou z prvních věcí polistopadového dění, kterou jsem s nadšením očekával, bylo: konečně budeme mít normální tisk, konkurenci názorů, schopností, talentů…

Poslední půlku života mě magicky přitahuje písmácká a ediční činnost, a tak jsem se s několika nadšenci pustil do práce. Začalo shánění počítače, laserovky, autorů atd., jak už to při přípravě nového měsíčníku bývá. Všechno klapalo. První zaskřípání se ozvalo při shánění tiskárny. S maximálním vypětí se nám ji podařilo sehnat po třech měsících nekonečného telefonování a cestování. Setkali jsme se s tím, že se po nás chtěly valuty (!) a dokonce podíl na našem vlastním zisku (!!). Jinak nás tiskárny buď rovnou odmítly, nebo nám byly ochotny vydat tak jedno až čtyři čísla, ale bez jakékoli záruky a s uzavíráním smluv na každé číslo zvlášť. Co by to pro periodikum znamenalo, nemusím rozvádět.Když už jsme měli časopis po personální, technické, výrobní i finanční stránce zajištěn, oddechli jsme si. Čekal nás poslední detail - zajít na PNS a uzavřít patřičnou smlouvu o distribuci našeho pokladu čtenářům. Nevím, jestli jste ten pocit už někdy zažili, ale po kontaktu s vedením PNS jsme si připadali, jako by nám pět centimetrů před cílem maratónu někdo podrazil nohy a ještě nás svázal do kozelce, abychom se přes cílovou pásku nemohli ani přeplazit. Stačila jedna věta vedení PNS: „Žádné časopisy do distribuce nebereme!“ A sbohem. Ještě jsme se dozvěděli, že PNS takhle každý týden posílá k šípku několik dalších…