Naši v Gulagu

Denně teď čteme a slýcháme o obětech komunistického teroru u nás. Stránky novin a časopisů často přinášejí svědectví z věznic a vyšetřoven, tisknou dobové dokumenty z padesátých let i zcela čerstvé rozhovory s aktivisty opozice. Komunistická represivní mašinerie má na svědomí popravy, mučení, desetisíce let za mřížemi a nejen to, i umění zametat za sebou stopy. Současné rozpaky s lustracemi jsou toho důkazem. Ovšem otázka who is who v té dlouhé řadě fízlů, katanů a pomahačů je velice stará. Kdy vůbec na našem území začalo stalinské pronásledování, rudý teror? Po roce 1948, odpověděl by snad chytrý školák poučený četbou literatury 6O. let, nebo i výdobytky listopadové revoluce, prvními historickými studiemi mapujícími bílá místa. Neměl by pravdu, ta bílá místa často maskující krvavé skvrny se na mapě našich dějin objevila už daleko dříve. V roce 1945 operovala na našem území sovětská NKVD. Podezřívali, soudili a odsuzovali. Lidé byli zatýkáni a deportováni i bez soudních rozhodnutí. Vězňové putovali do koncentráků na Sibiř. Odhady, kolik lidí bylo odvlečeno, se různí, ale jdou do tisíců. Mnozí se už nikdy nevrátili. Pátrat po osudu Čechů a Slováků, kteří zmizeli v lágrech, anebo se vrátili a mlčeli celá desetiletí, jsem se vydal na Slovensko. Jedním z mužů, kteří přežili Gulag, je pan Ján Buocik z Bratislavy

Setkali jsme se v budově Nejvyššího soudu SR, v pracovně JUDr. Jána Sváka, předsedy právní sekce Slovenského helsinského výboru. Příběh Jána Buocika se asi…