Museli zemřít
10.12.1986 jsem z rušeného večerního vysílání Svobodné Evropy zachytil zprávu o smrti Anatolije Marčenka. Pak jsem se dozvěděl o existenci knihy Žij jako všichni; věřil jsem, že dříve či později se mi dostane do rukou - netušil jsem, že si ji budu moci opatřit legálně, tj. koupit v knihkupectví v červnu 1990.
10.12.1986 jsem z rušeného večerního vysílání Svobodné Evropy zachytil zprávu o smrti Anatolije Marčenka. Pak jsem se dozvěděl o existenci knihy Žij jako všichni; věřil jsem, že dříve či později se mi dostane do rukou - netušil jsem, že si ji budu moci opatřit legálně, tj. koupit v knihkupectví v červnu 1990.
Byla to tehdy jistě pro režim nepříjemná situace; nedlouho po nástupu Gorbačova, který se holedbal demokratizačními výdobytky moderního socialismu, zemřel v lágru za nevyjasněných okolností po čtyřměsíční hladovce politický vězeň. Rok na to, na setkání s prezidentem Reaganem ve Washingtonu, když měla být řeč o humanitárních otázkách, řekl Gorbačov, že Amerika nebude poučovat Sověty o lidských právech, když se právě v Americe nedodržují. Političtí vězni jsou však v „žaláři národů“ dodnes; k jejich umlčení se používá nejen pracovních táborů, ale ještě i dnes psychiatrických ústavů.Marčenko není spisovatel ani intelektuál. Nepatří mezi intelektuály-disidenty, jako jsou Daniel, Siňavskij, Solženicyn, Ginzburg, Ščaranskij a další. Měl k nim přirozeně blízko, ale k plnému pochopení komunistického totalitarismu dospěl sám, díky své přirozené inteligenci a až po vlastní zkušenosti: po prvním trestu v lágru. Teprve pak začal uvažovat, stýkal se s „podobně postiženými“ lidmi a přišel na myšlenku, že by měla vzniknout kniha, která by informovala nejen lidi doma, ale také Západ o existenci a situaci v ruských politických lágrech 70.let. Začal proto psát.Žij jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu