Zárodky ruského pluralismu

Jestliže v roce 1989 vyslovovalo nedůvěru KSSS podle určitých průzkumů 30% obyvatelstva, poklesl tento počet v roce 1990na pouhých 14%. Pluralita politických stran pokládá za nezbytnost cca 40% dotazovaných. Tvrdých a nekompromisních stalinistů typu autorky provolání „Nemohu se vzdát svých principů“, leningradské vysokoškolské učitelky Niny Andrejevové, je zhruba 4–5%. Konzervativní síly podporuje 10% obyvatel, zpravidla ti, kdož prohlašují, že za vše může pertrojka a ostře vystupují proti jakémukoliv náznaku tržní ekonomiky a demokracie v sovětské spolčnosti. Neslavně proslulou nacionalistickou Pamjať podporuje zhruba 2,5% obyvatelstva (v Lenigradě a Moskvě dokonce 6%).

Socialismus jako takový odmítá jednoznačně 14% dotazovaných. Hovoří-li se však o alternativě, více než 68% dotázaných konstatuje, že o „neformálních“ organizacích, tj. alternativních ke komunistické straně, dosud nic neví. Zatímco v Arménii je každý čtvrtý občan (25%) členem některého z „neformálních“ hnutí, dosahuje tato příslušnost v republikách Pobaltí 8%, v Rusku pak dokonce pouze 1%.Zdálo by se, že po sedmdesáti letech urputné vlády jedné strany bude zrod dalších politických stran a hnutí záležitostí přinejmenším obtížnou. A přece je pravdou pravý opak! Jen v RSFSR je dnes již přes 40 sdružení, z nichž se pozvolna začínají rodit politické strany. Leckdy jde o maličké skupiny několika desítek občanů, jindy tvoří členská základna několik tisíc osob. Jejich ideové zabarvení se v poslední době…