Svobodné volby

Chvíle, kdy se má naplnit požadavek, který jsme zhruba před půl rokem v mnohatisícovém davu na Václavském náměstí předkládali bezradně přikrčené, ale jen zvolna rezignující totalitní moci, je tady. Konečně máme možnost rozhodnout podle svých představ o vrcholné reprezentaci své země, konečně máme možnost i formálně potvrdit, koho chceme a koho naopak nechceme. Každý sám za sebe a každý sám pro sebe. Máme ve svých rukou příležitost i moc vyjádřit, kdo nás má zastupovat v rozhodování o věcech, které se nás dotýkají nás jako jednotlivců i jako celku. V tomto okamžiku stojíme před volbou, jak bude vypadat nejen náš přítomný svět, ale i svět příštích generací. V této situaci se ocitá většina z nás, většina z nás má totiž prvně v životě příležitost okusit právo

Hromadně okupované centrum Prahy jsme před několika měsíci opustili, abychom zakrátko velmi rychle zjistili, že jedno nevelké náměstí lze bez problémů rozparcelovat na několik desítek partají, jež se mnohem více než rozdílnou artikulací programů liší pouze jmény a počty svých sekretariátů a stoupenců. Letáky připevněné na bocích tramvají prosebně a vemlouvavě šněrují Prahou a stejně jako úmorné a zkarikované televizní šoty slibují něco, co ani pořádně nevnímáme. Slibují nám ledacos a slibují to všechny. Slibují i ty, od kterých valná většina z nás už dávno žádné sliby nechce slyšet. Dělají to tak intenzivně, že přes samet, kterým jsme nakonec velkoryse pokryli své požadavky jako „zrušit“ a „odevzdat“, cítíme ostny, kterými prokládají své sliby. Pod medem schovávají bič.

Komunisté šlehají nejraději a cílevědomě ty, na kterých se provinili nejvíce. Přicházejí jim vhod obavy důchodců o nízké penze, jež jim sami odměřili. Fámami o masové nezaměstnanosti a záměrně šířenou panikou okolo zdražování se vysmívají těm, které jejich čtyřicetileté hospodaření postihne především. Donekonečna a bez uzardění přitom farizejsky opakují, že jedna totalita je střídána druhou. Dožadují se řádu a spravedlnosti a ve svých vlastních prořídlých řadách škemrají o přízeň. Stejně jako komunisté volají k poslušnosti své potenciální voliče i další, například straničtí „křesťané“. Strana, která po léta nečinně přihlížela systematické likvidaci víry vydírá teď věřící výzvou: „jste povinni se zúčastňovat celého veřejného života i života politického prostřednictvím politické strany, která pracuje v duchu církve.“ Jak dobře si osvojili řeč strany, kterou po léta bez odporu následovali, svědčí i další řádky z Lidové demokracie, které přikazují: „Každý z vás jako věřící si musí být velmi dobře vědom toho, ke kterému hnutí a straně patří. I kdyby byl osobně bezúhonný, je nucen dodržovat k á z e ň s t r a n y, ke které patří.“

Počínání stran, mezi kterými máme volit, lze propírat do omrzení a je možno do omrzení se mu třeba i vysmívat. Bohužel čas ironie je i čas našeho rozhodování. Uplynulý půlrok nám odhalil leccos, co jsme o sobě nevěděli, co jsme raději nechtěli vědět, nebo čemu jsme nepřikládali patřičnou váhu. Není divu. Většina z nás se octla v této situaci poprvé. Svobodné volby u nás dosud zažili jen ti, kterým je dneska více než jedenašedesát let.