Východoslovenský maratón

„Pracujete v tomto závodě?“ ptá se ve Snině zvědavec kolemjdoucího dělníka, jenž souhlasně přikyvuje. „A co v něm vyrábíte?“ „To je tajné“, odpovídá dělník a ihned dodává: „ale beru deset korun za granát“.

Vtipem, kterým mě ramenatý svalovec z vihorlatské zbrojovky uváděl do situace, začal můj dvoudenní východoslovenský maratón. Vědět o východní části republiky pouze to, že má rozlohu 16 196 km2 a 1 463 333 obyvatel napočítaných v roce 1986 je dost málo. Nepřijel jsem se proto točit kolem předvolebního premiéra a později dorazivšího prezidenta. Chtěl jsem východní Slovensko vidět a hlavně slyšet. Zeměpisně má nejblíže k rozpadajícímu se sovětskému kolosu, některými je stále považováno za nejkrásnější kus Československa.

Tanky nebo traktory?

„Co budeme vyrábět? Víme pouze, že zbrojní část provozu zanikne, nebo se radikálně sníží. Armáda se musí proto co nejdříve rozhodnout, kolik vlastně potřebuje zbraní. Potom všechny muzejní stroje vyházíme, aby bylo místo pro nové,“ říká odborový předák a ukazuje přitom na přepravníkový pás odvážející žhavé ocelové pláště budoucích tankových nábojů. Výrobní haly připomínají obrovské hangáry z přelomu století (od 1951),některé provozy jsou pochopitelně zmodernizovány. Snažím si spočítat, kolik se asi na zbraních vydělávalo (vydělává?) a kam a komu ty peníze proudily. Bývalé vedení státu si celá léta spokojeně mnulo ruce a dělníci chodili do průvodů. Jaká hesla asi provolávalo pět tisíc zaměstnanců…