I soudy mohou být omylné

Můžete mi říci, kdy jste byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu a co se pod tímto názvem skrývá?

Nebyl jsem jmenován, ale zvolen, a bylo to 23. 1. 1990. Je to vlastně návrat, protože jsem na Nejvyšším soudu už pracoval od září 1968. Tehdy jsem byl zvolen doživotně. To doživotí skončilo v květnu sedmdesátého roku. Nejvyšší soud ČSFR je nezávislý na jakékoliv instituci a má za úkol sjednocovat výklady zákonů, má právo přezkoumávat některé rozsudky. Skládá se ze tří kolegií: trestního, vojenského a občansko-právního. Nejvyšší soud donedávna přezkoumával výroky, kterými byl uložen trest smrti. Je také editorem sbírky rozhodnutí československých soudů, které je uznávanou pomůckou při soudním rozhodování.

V minulých letech jste obhajoval některé signatáře Charty 77 i jiné politické případy. Mělo to nějaký dopad na vaše zaměstnání v advokacii nebo na soukromý život?

Byla to zdánlivě součást mé běžné praxe. Říkám zdánlivě, protože podmínky práce na těchto případech byly poněkud svízelnější. Všechny měly společné absurdní rysy. Šlo o řízení vyloženě účelová, založená na konstrukcích. Nikdy nešlo o skutek, ale o osobu. Řízení byla časována podle jisté „společenské poptávky“ na proces. Ta absurdita se promítala i do naší práce. Obhajovali jsme vlastně ve třech rovinách. První - to byla naše určitá odpovědnost a poctivost. Druhá - obhajovali jsme sami sebe před státními orgány a zde se projevovaly prvky určité autocenzury. A třetí - to byla jistá…