Náčrt této vize

Náčrt této vize - tedy jaká by televize v soudobé společnosti mohla měla být - přijde v příštím čísle. dnes začíneme odzadu, kritickým rozborem.

Od 17.listopadu uteklo už půl roku. Půl roku nové svobody i pro státní televizi. Posoudit, v čem se za tu dobu změnila, není snadné, tak jako u čehokoli, co vídáme denně. Toto posouzení by navíc nemělo zůstat pouze popisným výčtem - každý právem očekává hodnocení. Podle jakých kritérií však soudit? Srovnání staré s novou nestačí, už proto, že na té nové nejvíc vadí, jak málo je nová. Ani srovnání s televizemi jiných zemí nedostačuje, jakkoli je potřebné už proto, abychom si uvědomili, co všechno lze dělat jinak. Cizí vysílání zatím většinou nemáme možnost sledovat pravidelně a to, co z nich zahlédneme, často spíše zklamává. Skutečnost musíme tedy konfrontovat především se svou vizí.

1. Co zmizelo

Z obrazovky zmizeli někteří lidé. Ti úplně nejvyšší „představitelé“ se ještě někdy mihnou v satirické citaci. Státní televize zřejmě nemá na to, co před časem učinily Zemědělské noviny: s některou z padlých veličin si čas od času důkladněji pohovořit. Vzpomeňme na sociologický přínos zjištění, v jaké děsivé samotě žil první tajemník vládnoucí strany (i kdyby měl jen potřebu uvádět to na svou obhajobu). Sociologicky kuriózní zase bylo, jak se nejvýše postavený člověk ve státě chtěl v očích veřejnosti legitimovat tím, že si sám natírá okapy: jako by tento chronický stav absence řemeslníků a jejich…