Mlýnský kámen velké koalice

Dopadlo to, jak to dopadnout muselo: Hlasování o nedůvěře, které ve sněmovně iniciovala ČSSD, ztroskotalo. Z velké koalice, o kterou se Jiří Paroubek dlouhodobě snaží, tedy zřejmě tak rychle nic nebude. Důvod k smutku by to pro sociální demokraté přesto neměl být. Dokonce snad naopak. Velká koalice totiž neznamená jen podíl na moci. Muže se také ukázat jako kámen na krku, který stranu pomalu, ale jistě táhne ke dnu. Tak to v současnosti alespoň prožívají sociální demokraté v sousedním Německu.

Úspěch či neúspěch se v politice většinou měří prostřednictvím výzkumů. Proto se bohužel ani tady neobejdeme bez pár čísel. Podle agentury Forsa by SPD dnes nezískala více než 25 procent hlasů. Na české poměry zní to dobře – v Německu se to rovná katastrofě. Velké strany tam po desetiletí vždycky přitáhly mezi 35 a 40 procenty voličů. CDU se stále ještě těší přízní 37 procent a má tedy o 12 procent více než její koaliční partner. Přitom se ještě koncem února obě strany lišily jenom o čtyři procenta. Proč se tedy nůžky preferencí během několika měsíců takhle otevřely?

Je důležité si uvědomit, že CDU za „úspěch“ vůči SPD vděčí především zahraniční politice: předsednictví v EU, summit G8 – za posledních týdny se kancléřka Angela Merkelová prezentovala hlavně jako mezinárodně uznávaná a suverénní „stateswoman“. A Němci si toho váží.

O mnohem méně jsou však voliči nadšení z toho, co se Merkelové a spol. doposud podařilo rozhýbat na vnitropolitickém parketě. Reforma zdravotnictví, pracovního trhu či sociální politiky – v těchto oblastech se bilance velké koalice v poločase volebního období jeví více než skromně. Jeden z důvodů je, že stanoviska a koncepce obou partnerů se v mnoha případech prostě nedají vzájemně sladit. Zatímco ale pro CDU je SPD není ničím horším než obtížnou koulí na noze, SPD se kvůli velké koalici propadá do stále hlubší existenční krize.

Začátkem této krize byly reformy, které straně nadiktoval bývalý kancléř Gerhard Schröder. Svou „revolucí“ na pracovním trhu sice hodně přispěl k onomu hospodářskému boomu, který Německo před pár měsíci zasáhl jako blesk z čistého nebe. Bolestivé zásahy do sociálních dávek však vedly k tomu, že se mnoho voličů SPD od strany odvrátilo. Poživatelem tohoto vývoje je nová strana Die Linke (Levá), do které se minulý víkend sloučily postkomunistická PDS a západoněmecká Volební alternativa za sociální spravedlnost (WASG), a která se s 12 procenty usadila na třetím místě volebních preferencí.

Aby ztracené voliče získala zpět, musí SPD zřejmě znovu vybudovat levicovější image – a přesně to se v koalici s CDU ukazuje jako velmi složité. Aktuálním příkladem je tzv. „koaliční summit“, na kterém se obě strany v tomto týdnu zabývaly mimo jiného zavedením minimální mzdy. Pro SPD a jejich voliče se skutečně jednalo o srdeční záležitost. O to větší bylo proto zklamání z kompromisu, na kterém se koaliční partneři nakonec shodli. A tak trochu blahosklonné komentáře z CDU a jízlivá kritika ze strany „Die Linke“ na sebe nenechaly dlouho čekat.

V této situaci by SPD potřebovala silné a charismatické vedení. Právě tím ale současný předseda Kurt Beck zrovna není. Kdyby se kancléř volil přímou volbou, Beck by získal jen ubohých 16 procent (Merkelová 54 procent). „To je asi nejslabší podpora, kterou kdy kandidát SPD získal,“ komentoval tento výsledek ředitel agentury Forsa. A jak by asi dopadl Jiří Paroubek?