Já, David a Jan

Za staršími záclonkami okenic, po ojínělé silnici liduprázdné ulice, chvíli co chvíli přejíždějí tmavě zelené džípy s bílým pruhem uprostřed. Vojákům se samopaly přes záda, studenými, železnými helmami na hlavách, ve stejně odporně zelených uniformách jako jejich hluční naftoví oři stoupá od úst slabý náznak kouře vstříc chladu hluboké letní noci.

Opřená zmrzlýma rukama o radiátor a čelem o sklo dívám se z okna druhého patra. Vidím je, i přes košaté koruny lip, které se mi milosrdně snaží zakrýt výhled. Jsou tady.

Cítím překvapivě povědomý smutek a zlobu.

Tak moment, tak to nebylo. Tenkrát to nebylo povědomé, vůbec ne!

Všechna auta už byla ta tam, zírala jsem na prázdnou, tichou ulici. Po vlhkých kočičích hlavách přecházel docela klidně muž. Byl to voják, podobný těm, kteří se prve vezli ve vozech. Ohlédl se za sebe a rukou máchl směrem do města, dál dolů po cestě. Nechápu, jak se mezi naše domy vešel, ale na jeho povel tudy projel jeden bíle pruhovaný tank. Voják se ještě jednou ohlédl za sebe a já mu konečně jasně uviděla do tváře – díky světlu z právě rozsvíceného pokoje v přízemí protějšího stavení. Byl to on, jeho bledá, krásná tvář.

Davide!

Do šera pokoje prvorepublikové bytovky, osvětleného jen tlumeným žlutým světlem pouličních lamp, jsem z ničeho nic prudce zvedla hlavu a zalapala po dechu, jako bych se topila. Zase ten sen. Většinu z  třinácti metrů čtverečních tohohle kamrlíku zabírá postel, na jejímž molitanu se teď pod jednou peřinou tísníme dva. Narovnala jsem nohou shrnuté naškrobené prostěradlo a přitáhla si kus peřiny. Byla mi zima, tak jako vždycky – v noci. Pod okny profukovalo i přes utěsnění starými ručníky. Hloupý kutloch. Hloupý David. Hloupá, bezpáteřní já. Ještě na chvíli jsem chtěla usnout, i když za chvíli musím vstát. Zítra, vlastně už dneska, je velký den. Jak nevhodné vyjádření…

Zavolal mi včera dopoledne, prý jestli by mohl ještě dnes přijet a přespat u mě do zítra, že chce jít taky, že bychom dokonce mohli jít spolu, a v neděli brzo po ránu mu nejede vlak. Tři a půl měsíce jsem o něm neslyšela, natož abych ho viděla nebo s ním promluvila, byť jen pár vět. A on si 24. ledna zavolá, de facto mi oznámí, že hodlá překročit práh mého pokoje a znovu spát v mé posteli a dotýkat se mě a mačkat se ke mně jako dřív… Teda, pravda, takhle to přímo neřekl. Ale skončilo to tak. A já hloupá jsem to tušit mohla. Vždyť na něj nemyslím jinak než před půl rokem, když jsme byli ještě šťastní, spolu. Mělo mi být jasné, že mu to znovu dovolím. Nechtěla jsem přece nikdy nic jiného než ho mít vedle sebe… Sakra. Už neusnu. Přitiskla jsem se k němu, abych ho zbytečně nepřipravovala o peřinu. Ale ne, že na to mám žaludek, lhát si sama sobě do kapsy… Přitiskla jsem se, abych cítila jeho dech na krku a teplo jeho těla všude jinde.

Chvíli po šesté ráno jsem za námi zamkla dveře garsonky a on řekl: „Tak jdem.“ Od té doby jsme nepromluvili. Mlčky jsme šli celou cestu a mlčet jsme nepřestali ani na náměstí před Karolinem, kde se ve zdánlivě nekonečné frontě tísnilo několik stovek, možná tisíc lidí. A i ti byli tiší. Celá Praha byla tichá. Všem se leskl smutek v očích, všem pomalu docházelo, kde jsme téměř byli a kde jsme teď. Mně taky. Podívala jsem se na něj, jak tam stál, pohupoval koleny, aby se zahřál, a zvědavě hleděl se vztyčenou, hrdou hlavou dopředu. Mně dvakrát.

Ponurost černých a tmavě šedých kabátů lidí všech vrstev, postavení i věku občas protínala trikolóra. Červená, modrá, bílá. Uprostřed vlhké nedělní Prahy jsme truchlili.

Když jsme se po několika hodinách konečně dostali na nádvoří Karolina, mísil se ve mně pocit smutku – že to všechno muselo dojít až tak daleko, ke smrti člověka, navíc tak mladého – úlevy – že jsme to nakonec stihli – a strachu – protože smrt se teď zdála o tolik blíž. Červená, modrá bílá. Chtěla jsem ho chytit za ruku, jako bych to udělala jindy, ale neodvážila jsem se. Další pocit, pocit odmítnutí, bych už nejspíš nezvládla. Sám o sobě je těžko snesitelný, natož dnes, když by se k němu přidaly ty stovky dalších… Rozčilení, bezmoc i jistý smír. Červená, modrá bílá. Prošli jsme mezi desítkami velkých smutečních věnců. Četla jsem si nápisy všech stuh, na které jsem dohlédla. „Nezapomeneme.“ „Děkujeme.“ „Odpočívej v pokoji.“ „Navždy vzpomínáme.“

Bylo to tak smutné. Po 21. srpnu to bylo nejsmutnější ráno, jaké jsem kdy zažila. Možná to jen dokazuje, že jsem ještě mladá…, ale třeba a snad už mi nebude přáno zažít smutnějších.

Před jeho rakví jsme se poklonili. Krátce jsem se pomodlila za jeho duši a šli jsme ven, abychom udělali místo i jiným, těm, co ještě stáli v dlouhé frontě za námi. Když jsme vyšli, nevěřila jsem, kolik lidí se zde sešlo a kolik jich stále přicházelo.

Zašli jsme do nedalekého mléčného baru a objednali si čaj. Hehe, jak jinak by to mohlo být, když jdu do mlíčňáku s člověkem alergickým na laktózu. Mrazem zkřehlé prsty bolestivě zčervenaly, sotva se stihly ohřát, řekl Davidův laskavý, ořechový hlas konečně dalších pár slov: „Možná bychom už měli jít.“ Asi nikdy nepochopím, jak mi jeho hlas může připomínat ořechy. Možná je to tím, že vždycky, když ho slyším, vybaví se mi jako první jeho oči. Kaštanově hnědé oči. Ty už mají k ořechům blízko… Ať tak či tak, na dnešku je jeho hlas to nejkrásnější. I když jsem ho zatím slyšela jen tak málo. A možná právě proto.

Kráčeli jsme v davu smutečního průvodu. Strašlivě pomalu, snad ještě tišeji než prve před Karolinem, jsme šli přes Ovocný trh, Celetnou ulici a Staroměstské náměstí. Nad našimi hlavami lidé, povětšinou studenti, po celou tu dobu nesli cedule s Janovou fotografií a nápisy promlouvajícími k němu i k nám, k českému národu, který se snad celičký sjel do matičky Prahy, přes jejíž slzy dnes nebylo vidět její jindy zářnou krásu. Znovu jsem četla všechna ta tučně psaná písmena a přemýšlela nad jejich významem. Stejně tak on, David, mlčky jdoucí vedle mě. Bylo to poznat v jeho tváři, v jeho výrazu. Občas se mu mezi obočím objevila malá vráska, jak přemýšlel nad slovy člověka nesoucího transparent. Občas zase nepatrný úsměv, znamenající dobrý pocit, že jsme tady. Ale ne, nezírala jsem na něj celou tu cestu. Jen chvílemi. Ne častěji, než se on obracel ke mně, aby se přesvědčil, že nebrečím. Neměl to rád. A já se mu docela zdárně snažila vyhovět, nutno zmínit.

Nechtěla jsem, aby se na mě díval jako na fňuknu nebo na tu, která se s ním chce usmířit tak laciným způsobem, jakým je srdceryvný, ale ve skutečnosti ani ne upřímný pláč. To by si nezasloužil. To bych si nezasloužila ani já. A hlavně by si to nezasloužil Jan Palach, pro kterého se dnes roztříštilo o zem už tolik slz, že jsem nechtěla, aby tak hrozný osud potkal i ty mé. Můj pláč, moje slzy se pro něj tříští v myšlenkách, stejně tak, jako se děje i v hlavách všech přítomných. A ne míň v hlavách těch, kterým teď nekanou po tvářích slzy jak hrachy. Oni totiž brečí také – a jak moc oni brečí! –, jen jinak, skrytě, avšak ne méně bolestivě.

Zastavili jsme se až před budovou Filozofické fakulty na bývalém náměstí Krásnoarmějců, jež dnes už zdobil zcela jiný, vznešenější a smysluplnější název. Náměstí Jana Palacha.    
Dívali jsme se k oknům fakulty, jako kdybychom snad čekali, že něco ještě přijde. Ale tak to nebylo, nečekali jsme nic, jen jsme čerpali tu sílu kolektivu, sílu semknutého národa. Potom mě vzal David za ruku. Já se podívala na něj, pak do davu a naposledy v duchu zašeptala: „Děkujeme Ti, Jane Palachu, já děkuju.“

Všichni jsme se postupně rozešli, já a on ruku v ruce, do toho pražského tichého dne.

Bohudík i bohužel, žít dál své životy v nových, a přesto stejných, zaběhnutých kolejích. V kolejích s přehnaně pevnými hranicemi, které ještě dalších dvacet let zůstaly nezměněné.