Zastřešený park: České knihovny hledají nový smysl existence

O loňské exkurzi do Dánska by mladý knihovník z Třince Jan Delong dokázal vyprávět celý večer. Jeden ze zážitků si ale vybavuje obzvlášť živě. „Uprostřed knihovny jsme najednou viděli dědečka, jak slaví s rodinou narozeniny. Přinesli si vlastní dort, víno, lupínky… Ze všech míst, kam mohli jít, si vybrali právě knihovnu,“ říká obdivně na adresu skandinávských kolegů.

Brzy bude mít příležitost ukázat, jak s dánskou inspirací sám v praxi naloží. Zážitek s oslavencem důchodového věku sice nemá přímou spojitost s půjčováním knížek, což by skalním návštěvníkům knihoven mohlo připadat divné - ale právě o to jde.

Jan Delong je jedním z tahounů nového celostátního programu, který má – zjednodušeně řečeno – pomoci českým knihovnám najít nový smysl existence ve zdivočelé digitální době. Program se právě rozbíhá a poběží tři roky pod patronátem ministerstva sociálních věcí, Masarykovy univerzity a třinecké knihovny.

Konec monopolu

Jeho cílem je, aby veřejné knihovny fungovaly nejen v tradičním modelu skladování a půjčování knih, ale také coby vzdělávací a kulturní centra, kolem kterých se točí život v obcích. Program platí z 90 procent Evropská unie a celkem vyjde na 17,7 milionu korun, čili jde spíš o menší akci pilotní akci, která se má soustředit hlavně na jednu výseč nových činností – a sice na vytipování inovací pro sociálně znevýhodněnou klientelu.

Česko má na evropské poměry mimořádně hustou síť veřejných knihoven, loni jich bylo 5353, tedy víc než benzínových pump nebo cukráren. Za posledních dvacet let se jich nicméně přes 800 zavřelo a zvolna klesá počet registrovaných čtenářů i vypůjčených knih. Čísla jsou z oficiálních údajů ministerstva kultury, které si tak kvůli rozvoji knihoven vyhotovilo pro roky 2017–2020 koncepci plnou varovných bodů.

Dokument na jednu stranu vyzdvihuje knihovny jako unikátní síť, kde je „bezpečné, nediskriminační prostředí“ a „vysoký stupeň společenské důvěry“. Zároveň upozorňuje, že knihovnám skončil monopol na schraňování informací, a proto je třeba jejich poslání rozšířit.

„Knihovny v menších městech jsou často jednou z mála institucí zaměřených na kulturu a vzdělávání – a teď jde o to, jak s touto infrastrukturou naložit. Když jste knihovna na malém městě, kde klesá počet čtenářů, stáváte se položkou, která se hůř a hůř obhajuje. A v tom jim chceme pomoct,“ říká ke svému angažmá šéfka projektu Eliška Bartošová.

Její spojenci z knihovny v Třinci patří mezi ty, o kterých je známo, že si s novou dobou poradili. V roce 2014 se třinecká knihovna přestěhovala do nové budovy, počet návštěvníků se poté zdvojnásobil a čísla díky různorodému programu dál zvolna stoupají.

Ředitelka knihovny Martina Wolna popisuje svoji vizi tak, že správná knihovna by měla fungovat jako zastřešený park, kam se lidi přirozeně stahují. V oficiálních podkladech má třinecká knihovna ambici stát se po domově a po zaměstnání třetím místem v životě občanů města. „Nová budova byla jako když vyměníte koňský povoz za auto. Ale museli jsme jí dát obsah, jinak by tu do dvou měsíců zase nikdo nebyl,“ přibližuje šéfka knihovny.

Od rána do večera

Třinec předloni vyhrál v celostátní soutěži Knihovna roku a výhru 70 tisíc korun ředitelka dala právě na exkurzi do Dánska, do nově otevřené a největší skandinávské knihovny v Aarhusu. Odtud je i příhoda s dědečkem–oslavencem. Budova je dominantou města a už jen z fotografií lze pochopit, proč loni vyhrála i soutěž o nejlepší knihovnu roku na světě.

„Pro mě byla místem, kam člověk přijde ráno a odchází až večer se zavíračkou. Může tam prožít celý den – buď sám, nebo s rodinou a s přáteli – a pořád tam má co dělat,“ dodává o svých dojmech z Aarhusu Jan Delong. Podobně výrazná stavba se nyní dokončuje v centru Helsinek.

Z obou případů je zjevné, že v severských zemích jsou v lecčems napřed. Agregátní čísla o fungování českých knihoven nicméně ukazují, že možná ne zas o tolik. Tuzemské knihovny mají sice méně čtenářů, ale hodně jim narostla celková návštěvnost – za posledních dvacet let z 14 na 23 milionů lidí ročně.

Jinými slovy, služby nad rámec standardního půjčování knih se už v knihovnách rozvíjejí i bez direktiv shora. Byť velké terénní šetření zpracované předloni pro Úřad vlády a jeho Agenturu pro sociální začleňování ukázalo, že třeba právě v péči o sociálně vyloučené musí jít knihovníci mnohdy proti poptávce většiny populace nebo politické reprezentace obcí.

Garanti nového projektu sociálních inovací proto zdůrazňují, že nepůjde o to knihovnám něco nového diktovat nebo někoho poučovat, ale spíš posbírat nejlepší příklady z praxe a odzkoušet, co by šlo zdokonalit. „Pro mě je to spíš taková zkouška – snaha ukázat, co už knihovny dělají, a pomoct jim v tom, aby to dělali lépe a systematičtěji,“ plánuje Delong.