Zakarpatská Ukrajina: Hranice jsou stejné

Obyvatel Zakarpatské Ukrajiny mohl být ve dvacátém století občanem rakousko-uherské monarchie stejně jako Československa, Maďarska, Sovětského svazu či Ukrajiny, aniž by se přitom někam stěhoval. Dnes se sice lidé stěhují, ne však hranice: Staletími poznamenaný zakarpatský Rachov (maďarsky Rahó) a Praha mají přímé dopravní spojení a autobus sem jezdí třikrát denně. Kdo jsou cestující a proč a kam jedou?

Středoevropský čas

Zakarpatská Ukrajina byla vždy pokládána za tavicí kotlík, v němž se míchá mnoho národností. Má rozlohu 13 000 čtverečních kilometrů a z historického hlediska náleží do dvou maďarských žup: berežské a užské.  Rusíni, Huculové, Rumuni, Poláci, Maďaři, Sasové, Židé a Romové tu žili a mísili se mezi sebou odedávna. Ukrajinská populace zaznamenala po vyhlášení nezávislosti země v roce 1991 dramatický pokles a přesná demografická data nejsou k dispozici, neboť poslední sčítání lidu se konalo v roce 2001. Od okamžiku, kdy Ukrajina získala samostatnost, se počet obyvatel snížil z 52 na 48 milionů. Dnes se odhaduje, že zde žije jen 37 milionů osob. Do tohoto počtu není ovšem zahrnuta populace Krymu, který byl anektován Ruskem, stejně jako v podstatě nezávislá Doněcká oblast (Donbas). Počty těch, kteří emigrovali a pracují v zahraničí, nejsou nicméně známy. Oficiální statistiky uvádějí pouze ty, kdo na Zakarpatské Ukrajině již nežijí, což zjevně vede k nesprávným údajům. Demografické odhady hovoří o deseti procentech populace, což při střízlivém odhadu znamená tři miliony lidí, jiné propočty však bez náležitých podkladů zmiňují pět až sedm milionů těch, kdo se vystěhovali.

Mnohem přesnější informace jsou k dispozici o té části obyvatelstva Zakarpatské Ukrajiny, jejímž rodným jazykem je maďarština, a to díky reprezentativnímu výzkumu Maďarské vysoké školy v Berehovu (maďarsky Beregszász) z roku 2017, sponzorovaném Zeměpisným ústavem Maďarské akademie věd a Výzkumným ústavem pro maďarské komunity v zahraničí. Vedle dalších velkých měst, jako je Mukačevo (Munkács) a Užhorod  (Ungvár), je Berehovo kulturním, vzdělávacím a komunitním centrem této menšiny. Čas se zde nastavovuje stejně jako v Maďarsku, potvrzují to také hodiny na kostelních věžích. Lidí tu říkají: “Naše životy jsou nastaveny na středoevropský čas.”

Maďarština se převážně používá v pěší zóně vnitřního města a na sobotním trhu, který vykazuje jistý postsovětský půvab, ačkoliv podíl maďarského obyvatelstva oficiálně klesl pod čtyřicet procent celkové populace. Centru Berehova dominují dvě budovy, jedna z nich je střediskem maďarského divadelnického života, jedná se o opravdový betonový monolit ze sovětských časů, produkt socialistického realismu, který zakrývá někdejší synagogu jako nějaký sarkofág.  Dalším je Královský soudní dvůr z časů, kdy se rakouské mocnářství chýlilo ke svému konci. Tato budova prodělala v padesátých letech mohutnou rekonstrukci  a stala se z ní zbrojní továrna, produkující navigační systémy pro mezikontinentální střely. Dnes zde sídlí Zakarpatský maďarský institut Ference Rákócziho II.

Vedoucí katedry věd o Zemi a turismu József Molnár (53), jeden z koordinátorů ústavu, nás dopodrobna seznamuje s výsledky výzkumu. Podle odhadů institutu se populace zakarpatských Maďarů od posledního sčítání lidu snížila ze 152 na 131 tisíc, většinou v důsledku emigrace. “Každý ví, že spousta lidí pracuje v zahraničí, podívejte se na jejich současné počty,” tvrdí Molnár a jeho kolegové. Výsledky jejich práce ukazují, že přinejmenším 18 tisíc osob je zaměstnáno za hranicemi na základě dlouhodobých pracovních úvazků (mezi třemi a dvanácti měsíci). To je 13–15 procent celkového počtu, což je vyšší podíl než činí průměr na Ukrajině. Tato čísla navíc nezahrnují osoby – zejména s vysokoškolským vzděláním –, které se přestěhovaly do Maďarska.

Práce za hranicemi je pro většinu lidí spíše samoúčelem nežli řešením. A pokud ano, tak je pokládají pouze za řešení dočasné a podíl těch, kdo pracují v zahraničí přesahuje v nejaktivnější skupině mezi dvaceti a čtyřiceti roky věku dvacet procent – žádná rodina nezůstala migrací nedotčena.  Krátkodobá migrace za účelem práce v zahraničí je typická ve venkovských oblastech, zatímco ti, kdo odcházejí na delší dobu, pocházejí vesměs z měst. Ženy dávají přednost  bezpečnému prostředí, kde mohou hovořit rodným jazykem, a jejich primární destinací proto zůstává rodná země (zakarpatské ženy zaměstnané v domácnostech mají v Budapešti vlastní komunitu). Muži jsou méně obezřelí a jsou proto ochotni přijmout práci i v cizojazyčném prostředí. Počet těch, kdo hledají zaměstnání v jiné nežli rodné zemi, nicméně vzrůstá. Maďarsko láká jen polovinu těch, kdo odcházejí za prací do zahraničí, třetina migrantů se stěhuje do České republiky a malá část pak na Slovensko.

Zakarpatský tavící kotlík národností byl vždy charakteristický svou mobilitou. Co se týče procentního podílu, převažovali lidé ze Zakarpatské Ukrajiny na začátku dvacátého století v ohledu na migraci do Ameriky nad jinými národnostmi a po podepsání Trianonské smlouvy využívali rovněž příležitostí, jež se nabízely v Československu a Západní Evropě. Během sovětské éry poskytovala možnost najít si práci take těžba dřeva na Sibiři a žně v Kazachstánu.

Význam maďarského pasu

Rozdělené rodiny a samostatná práce s malým výdělkem jsou zde tradicí, ačkoliv úroveň migrace je dnes udivující. “Bylo nás pět přátel, vyrůstali jsme spolu, každým rokem jsme stavěli májky a celé léto společně pekli šašlik. Čtyři z nás jsou teď v zahraničí, někteří už pobývali ve čtyřech či pěti zemích a poslední rok jsem pekla šašlik na zahradě sama,” říká žena, patřící k těm, kdo zůstali doma. “Můj syn Erik pracuje v Londýně, takže jsme si mohli dovolit koupit v tomhle domě i poslední byt a rozšířit náš penzion. Jeho starší syn tento rok maturuje na gymnáziu v Nyíregyháze, není však jisté, že bude pokračovat ve studiích, protože ho už pozvali do Německa. Jeho mladší syn se učí v Maďarsku, takže maďarsky mluví dobře. Není zde dost učitelů. Jejich matka Natália s nimi žije ve  Vásárosnamény. Můj syn Robi žil dlouhé roky v Budapešti. Má dcera si vzala muže z Kyjeva; jeho syn však pracuje v Praze. Jsem jediná, kdo tu zůstala. Měla jsem velké plány a také jsem je splnila,” říká paní Emmaová, osmasedmdesátiletá majitelka penzionu v Rachově.

“Všech mých osm bratranců a sestřenic žije v Praze, Nizozemsku a Londýně. Je to pět rodin. Ještě před pár lety přijížděli každým rokem na Velikonoce a Vánoce, teď přijedou možná jednou za dva roky, ačkoliv každý z nich tu má dům, ve kterém by mohl bydlet,” říká o své rodině mladý muž z Berehova. “Mí spolužáci ze Lvova jsou rozptýleni po celém světě, v USA, Austrálii, Německu, Švédsku, na ropných plošinách v Norsku. Jeden nevyučený dělník se stal majitelem baru v Portugalsku, uklizečka je ředitelkou firmy v Kanadě,” říká jeden z těch, co se snaží vydělávat si vlastníma rukama doma.

Místní Maďaři odedávna využívali výhody svého statusu. V chaotických devadesátých letech minulého století dováželi do Maďarska cigarety, alkoholické nápoje, vzácné kovy a benzín díky hraničním propustkám a pomoci členů pohraniční stráže. Nechávali se rovněž zaměstnávat v rámci maďarské šedé ekonomiky. Zjednodušená naturalizace a získání maďarského pasu byly milníky v procesu podporování formálního zaměstnávání. Byl to až do roku 2016 jistě dobrý byznys, kdy získávání občanství zůstalo pod jurisdikcí místních úřadů a prakticky kdokoli mohl získat unijní občanství (v této záležitosti nyní probíhá několik stovek soudních vyšetřování). “Udělal jsem to několikrát. Prostředníci dostali tři tisíce dolarů, mě však dali jen tři stovky, za to, že jsem jako nastrčená osoba mluvící plynně maďarsky složil občanskou přísahu.”

Maďarské pasy teď ztratily na významu, je dokonce i obtížnější je získat. Je zapotřebí spojit se s konzulátem a celá procedura může trvat i půl roku. Ukrajinské biometrické pasy teď umožňují lidem vstupovat na území EU bez víz a zjednodušený proces zaměstnávání je možný v sousedních zemích a Německu. Maďarský pas má už jen málo výhod: Není nutné odcestovat každý třetí měsíc domů a je jednodušší ukázat ukrajinský pas na ukrajinské straně hranice a maďarský pas na té maďarské. Povoleno je rovněž použít vůz registrovaný v Maďarsku.

Populace, posílená tragickými okamžiky minulosti, zvolila strategii přizpůsobenou potřebám přežití. Maďaři zpočátku přivítali demonstrace v Kyjevu, které vyústily v nové politické vedení země. To nicméně zcela změnilo místní životní podmínky. Hrubý domácí produkt se snížil o dvanáct procent, směnný kurz ukrajinské hřivny k dolaru (a maďarskému forintu) klesl na třetinu, levné dovozy energií z Ruska ustaly, ceny plynu se ztrojnásobily, ceny elektřiny stouply o sto procent a faktury za služby se staly nejvýznamnější položkou domácích rozpočtů.  Rusko odpovědělo na příklon Ukrajiny k Západu anexí Krymu a rozpoutání války na východě Ukrajiny znamenalo, že mnoho lidí bylo povoláno do armády. Maďarský pas tíživou situaci usnadnil – každý, kdo obdržel povolávací rozkaz, mohl okamžitě odjet do Maďarska. V této válce až doposud zahynulo vice lidí než při invazi SSSR do Afghánistánu – v každém větším městě jsou k mání speciální seznamy zabitých.

Vláda nebyla schopna zhostit se svého úkolu, korupce kvetla, firmy krachovaly a turismus upadal. Náladu veřejnosti charakterizovala nejistota, strach a touha uniknout tomu všemu.  Teprve před nedávnem jsme mohli pozorovat drobnou změnu – lidé začínají doufat, že jednoho dne bude lépe, ačkoliv stale raději pracují v zahraničí. Říkají: “Zůstanu tady ještě jeden rok”, “Uvidíme po volbách” nebo “Příští rok se určitě vrátím”. Těmto slovům ale zatím nenásledují činy.

 Důvěřujeme ti – můžeš přijít i o nedělích

Člověk, s nímž jsme hovořili, byl učitelem v malé vesnici, který vydělával měsíčně 730 hřiven (to je asi 585 korun), nestěžuje si však. Jeho mzda  právě stoupla na tisíc hřiven (800 Kč), což mu umožnilo pořídit si první počítač v čase, kdy zemi pohltila hospodářská krize. Strýc jeho přítelkyně (a nyní ženy), který je Ukrajinec a dnes řídí na Moravě úspěšnou firmu v oblasti poskytování lidských zdrojů, mu zaslal pozvání: “Přijeď sem a pracuj u mě, nebudeš litovat! Tvá hodinová mzda bude sto korun.” O letních prázdninách pracoval pro truhlářskou firmu a jeho dvoudenní plat se rovnal tomu, co doma vydělá za měsíc. Ačkoliv přes týden pracoval šestnáct hodin denně (od šesti rána do devíti hodin večera), dokázal ušetřit tolik peněz, že jen sobotní výdělek pokryl jeho celotýdenní životní náklady. Nebyla to snadná práce, management si ho však vysoce cenil. “Důvěřujeme ti – můžeš přijít i o nedělích.”  Souhlasil s prací i v neděli a vytvořil firemní rekord, když za jeden měsíc odpracoval 365 hodin a vydělal 40 500 korun.

Ivan viděl, že nový člen jeho rodiny splnil očekávání, která do něj vkládal, a nabídl mu něco nového. “Hledej pro mne zaměstnance. Maďary.” U Ivana pracovali dříve hlavně Ukrajinci, teď mu ale zaměstnanci chyběli. A tak učitel odjel domů a na sociálních sítích zveřejnil pár inzerátů. To bylo v létě 2015 a na nabídku odpověděla spousta lidí. Za každého nového zaměstnance dostal 1500 korun. Zařizoval jejich cesty z Ukrajiny až do místa nového pracoviště vlastním vozem značky VW Bora a na základě jednoho transferu týdně vydělal stejné peníze jako v truhlářské dílně při šestnáctihodinové pracovní době bez víkendů. Po čase dal díky síti svých kontaktů dohromady počáteční kapitál a založil regionální úřadovnu maďarské náborové společnosti. Maďarští zaměstnanci začali nicméně rovněž využívat pracovních příležitostí v České republice, která v té době nabízela příznivější finanční podmínky.

Nyní je to více nežli jen trend – hlavní destinací pro ty, kdo hledají práci bez ohledu na pohlaví, věk či národnost, už není Maďarsko. Zajímá je jen na mzda a náročnost práce – právě kvůli rozdílům v pracovních podmínkách a platech mezi Českou republikou a Maďarskem. Hodinová mzda v Čechách je vyšší (přes sto korun, což je asi 1500 forintů) a na ubytovnách s poschoďovými lůžky je nocleh zadarmo. Právní podmínky zaměstnávání jsou v ohledu na zaměstnávání přesčas pro ně stejně důležité. Výpočty standardně ukazují, že se nevyplatí pracovat osm hodin denně, dvanáctihodinová pracovní doba je proto všeobecným pravidlem. V České republice je to samozřejmě zakázané, zákony ale umožňují tento typ práce přesčas pro zaměstnance z třetích zemí. Maďarská legislativa to nyní zohlednila rovněž, prodleva v přijetí zákona však způsobila, že nadnárodní společnosti v Maďarsku jsou nyní schopny najímat pracovní sílu pouze na východě Ukrajiny, ve Vietnamu nebo v Srbsku (pročistilo to mimo jiné příslušné části maďarského “otrockého zákona” o zaměstnávání v domácnostech). Existuje ještě další rozdíl: Administrativa je rychlejší a flexibilnější a není zapotřebí potýkat se se znalostními testy v oblasti lidských zdrojů a byrokratickými procedurami. Stačí jen zatelefonovat na agenturu a dodávka přijede rovnou tam, kde jsou dělníci ubytováni.

Už jsem toho měla dost, když na mě lidé mluvili ukrajinsky

Systém je zde založen na agenturní práci. Jen v samotné Zakarpatské oblasti je možné najít stovky zaměstnaneckých agentur. Vyžadují od lidí, aby podepsali zaměstnaneckou smlouvu na alespoň tři měsíce a jejich cesta a ubytování je zajištěno. Všeobecnou podmínkou tohoto typu zaměstnávání je dvouletý zákaz podpisu zaměstnanecké smlouvy přímo se zaměstnavatelem, k němuž pracovníka agentura původně vyslala. Navzdory skutečnosti, že ti, kdo hledají práci, mají maďarské občanství, je pro ně velmi obtížné najít práci bez prostředníka – česká byrokracie to neulehčuje a zaměstnavatelé navíc dávají přednost místní pracovní síle. Práce přesčas v tomto ohledu rovněž nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že pracovní harmonogram je přísně uzpůsoben osmihodinové pracovní době.

“Pojďte a podívejte se, jak žijeme,” říká veselá, čilá žena v prosté mansardě, vybavené nábytkem, žijící v jednom městečku poblíž Prahy. Jak se říká, “tady dávají lišky dobrou noc, i do supermarketu je to odsud tři kilometry daleko”.  “Žije nás tu šest, čtyři dívky a dva chlapci. Není to moc velké, pořád ale lepší než dělnická ubytovna. Koupelna je standardní, nemáme však dost místa na mikrovlnku.” Jednou z nejdůležitějších věcí je samozřejmě možnost ohřát si po dlouhé pracovní době, trvající od šesti hodin rána do šesti hodin odpoledne, večeři. Všichni jsou Maďaři z okresu Berehovo nebo Vynohradiv (Nagyszőlős) a pracují v továrně na LED žárovky. Jsou v ní dvě výrobní linky, jedna pro Ukrajince a druhá pro Maďary, obě jsou plné dělníků ze Zakarpatské Ukrajiny. Pracují zde i místní Romové. “Mohu jim pomoci s tlumočením,” říká mladá žena. Má právě i maďarské občanství, hlavním důvodem pro to, že si jej pořídila, byla hrdost. “Chtěla jsem zabránit tomu, aby na mě druzí mluvili v Tarpě (vesnice na severovýchodě Maďarska, pozn. red.) ukrajinsky nebo rusky a chtěla jsem, aby se na mě napříště obraceli jen v maďarštině”.  Je matkou samoživitelkou, patnáct let se starala o dva syny a vydělávala si sezónní prací jako zaměstnankyně bezpečnostní agentury v Maďarsku. Posledních pět let pracovala na různých místech v České republice. Její starší syn rovněž pracuje v zahraničí a mladší – který má pouze maďarské občanství – studuje doma. Podporuje navíc svou matku, jež má důchod ve výši 1200 hřiven (cca tisíc Kč), platí však měsíčně pět tisíc hřiven (4250 Kč) na nejrůznějších poplatcích. Jejich cílem je koupit si v Maďarsku dům, zejména v Nyíregyháze nebo Debrecíně.

Potkali jsme se s nápadně elegantně oblečenou, hezkou a bystrou dívkou v jednom ospalém městečku u Prahy. Tvrdí, že je v něm nuda, i když tady žije ráda. Je tu klid a kamkoli se odsud dostane za dvacet minut. Pracovala v Maďarsku, předtím však měla kvalifikované zaměstnání doma a řídila mezinárodní obchodní firmu. Neodjela kvůli penězům, nýbrž kvůli obtížnému období v jejím soukromém životě. Z toho důvodu přijela před několika lety do České republiky. Proč se nevrátí do Maďarska? “Protože jsem toho už měla dost, když na mě lidé mluvili ukrajinsky.” Našla si novou práci a balí belgickou čokoládu. Pracuje v továrně, kde je v nejnáročnějším období roku zapotřebí až dvě stě padesát zaměstnanců navíc. Ze Zakarpatské Ukrajiny přišli všichni s dvojím občanstvím, jsou tu dokonce i lidé z chorvatské Slatiny nebo Rumuni z Moldavska. Její matka přijela s ní, protože nechtěla pustit svou dceru samotnou. Bydlí společně v bytě na hlavním náměstí. To je velká výhoda, stejně jako zaměstnanecká smlouva na dobu neurčitou, kterou v továrně nemá nikdo jiný. Na výrobní lince už nedělá, stala se kontrolorkou kvality a zaměstnancem použitelným pro řadu pracovních pozic, neboť si český zaměstnavatel její výkon velmi považuje. Nebylo by to samozřejmě možné, pokud by neznala dobře jazyk, který se tu naučila (“Mám pokročilé znalosti češtiny, vtipům ale stále nerozumím.”) Ukrajinsky její generace příliš neumí, protože každý chodil do maďarské školy, schopnost zvládnout cizí jazyk a osobní ambice jí však hodně pomohly. Dokáže si představit, že by tady žila, pokud by to její osobní život odůvodňoval (“Nebylo by to jednoduché, jsem velmi vybíravá.”). Ve střednědobém plánu má však návrat do Budapešti, kde by chtěla pracovat v kanceláři, protože jí, “chybí počítač, střevíčky na vysokém podpatku, šperky, dlouhé nehty a pestré oblečení.”

Mladého muže jsme potkali v jednom z nejvýznamnějších lázeňských měst bývalé monarchie, v kavárně hotelu, připomínajícího někdejší odborářské ozdravovny, který svou někdejší slávu zachoval jen zvnějšku. Pro maďarské pracovníky ze Zakarpatské Ukrajiny je blízkost továrny na výrobu kabelových svazků do automobilů pouze nedílnou součástí celé zdejší atmosféry. Tady i v továrnách v nedalekém Chebu je téměř stejný počet mladých lidí jako na víkendových oslavách v Berehovu. Pokladní v místním Kauflandu také do jisté míry rozumějí jejich jazyku, směsi maďarštiny a češtiny.

Mladý muž, kterého zpovídáme, sem přijel před třemi roky. Měl štěstí, když takřka okamžitě našel práci ve skladu a pak se vyškolil na operátora vysokozdvižného vozíku.  Doma se mu nevedlo špatně, v Maďarsku se nechával zaměstnávat v pracovních četách na stavbách, milostná aféra mu však rychle změnila život. S ubytováním a mzdou je spokojen a nemá v úmyslu odjet někam jinam nebo si najít sezónní práci (automobilový průmysl potřebuje dodatečné pracovníky na jaře, zatímco čokoládovny na podzim). Splnil se mu také sen: “Byl jsem vždy fanoušek Audi, pracoval jsem rok, abych si pořídil vlastní auto, je to skvělé období mého života, když mám tenhle vůz.“ Nevylučuje, že tu zůstane, hledá však na internetu dívky, aby si našel doma partnerku. Jako single může ušetřit hodně peněz. Při třiadvaceti pracovních dnech za měsíc, je schopen dát si stranou 33 000 korun, což mu umožňuje přivézt matce jednou za čtvrt roku domů dva tisíce eur (přes 50 tisíc Kč) a vypomoci tak jejímu důchodu, který činí 1600 hřiven (1350 Kč). Až se vrátí nastálo (má to v plánu příští rok), dá znovu dohromady partu zedníků a bude pracovat někde na Zakarpatské Ukrajině, i když by raději žil v Maďarsku. Může se proto stát, že bude dojíždět za prací z Maďarska a ne naopak.

Ti, kdo odejdou, se už nikdy nevrátí

Důsledky hromadné migrace z Ukrajiny jsou dvojí. Peníze vydělané v zahraničí nejprve pomohou uhradit měsíční výdaje rodinám doma. Zbývající prostředky se poté používají hlavně na stavbu vlastního domu a renovace. Poslední rok činil objem peněz poslaných na Ukrajinu neuvěřitelných (16,5 miliardy USD, tedy přes 370 miliard korun). To je více než deset procent ukrajinského HDP (peníze v hotovosti, které přivážejí s sebou mohou v konečném účtu představovat ještě vyšší sumu). Jedná se o významný kapitál, jak to také potvrzují početné prodejny stavebnin lemující hlavní silnice, rozpoznatelné díky nápadným barevným střešním taškám stejně jako obchody prodávající zařízení koupelen a nábytek, umístěné v obchodních střediscích, či firmy nabízející zahradní bazény.

Díky stavebnímu boomu však na druhé straně chybí pracovní síla. Člověk stěží sežene zkušeného řemeslníka a ceny za služby ve stavebnictví dosáhly úrovně v Maďarsku. Materiály jsou nicméně mnohem levnější. Všude je nedostatek zkušených pracovníků a mzdy dělníků v továrnách se rovněž zdvojnásobily či dokonce ztrojnásobily (pouze platy státních zaměstnanců zůstaly někde mezi minimální mzdou 4000 hřiven (3400 Kč) a mzdou průměrnou, která činí dvojnásobek této sumy). Zahlédli jsme pracovní nabídku na 10 000 hřiven (8500 Kč) na místo údržbáře ve venkovském hotelu.

Zaměstnavatelé o zaměstnance zoufale bojují. Tibor Bíró (59), majitel hotelu Helikon poblíž Berehova, je úspěšným podnikatelem, který měl dostatek odvahy, aby během krize poskytoval jiným peněžní půjčky za účelem přežití. Dnes nemá příliš na výběr, když hledá personál do svého zařízení se 65 pokoji, které si v létě vyžaduje stočlennou obsluhu. V zimě platí fixní mzdu 300 dolarů a poskytuje zaměstnancům ubytování a stravu zdarma a k tomu přátelské prostředí, protože “ti, kdo odejdou, se už nikdy nevrátí”.

Cesta autobusem mezi Rachovem a Prahou

Pro ty, kdo pracují v zahraničí, nabízejí možnost cestovat specializované firmy. Cesta mikrobusem v rámci kyvadlové dopravy stojí 70 dolarů (1500 Kč), existují však linky s pevnými jízdními řády za jízdenku v ceně přibližně 50 dolarů (1100 Kč). Nebuďte překvapeni, když spatříte dálkové autobusy s označením Ternopol-Verona, Lvov-Řím nebo Vinnicja-Bratislava. Hlavní trasa pro lidi ze Zakarpatské Ukrajiny, kteří cestují do České republiky, vede z Rachova do Prahy. Každý den míří autobusy z autobusového nádraží do tohoto prašného malého města poblíž pramenů Tisy, aby posbíraly z okolních okresů všechny, kdo migrují za prací. V autobuse, vybaveném nejmodernějšími technologiemi, jsou do opěrek hlavy zabudovány obrazovky pro video, cesta ale trvá 24 hodin a jednadvacet cestujících zaplní půlku vozidla. Řidiči jsou nebojácní a ve vysoké rychlosti projíždějí výmoly na silnici podél ostnatého drátu, lemujícího rumunskou hranici. Cestujícími to otřásá, jako by jeli v bryčce, na úzké silnici se však míjíme se všemi osobními auty vcelku bez problémů. Později nám nápadně široké, avšak neopravené cesty (postavené za sovětských časů, aby poskytovaly dostatek místa celým tankovým divizím) ukazují, jaké jsou místní řidičské zvyklosti. Od jedné zdi a jedné strany silnice ke druhé si řidiči vybírají nejlepší cestu bez ohledu na provoz na opačné straně. Řidiči ustavičně mluví do mikrofonů, mají však pro to svůj důvod.

V každém významnějším městě zastavujeme, abychom naložili menší či větší balíky směřující na Slovensko či do České republiky a opětovně zastavujeme v noci v městech, abychom je zase vyložili.    Zastavujeme také v každé větší obci a zažíváme stejné scény, na něž není každý zvyklý. Ženy a plačící dívky se loučí s otci, starší lidé přivážejí mladší a s pláčem vykládají z kufrů aut jejich zavazadla, páry se s těžkostí loučí. Cestující jsou hezky oblečeni a mají moderní kufry, podobně jako v v halách mezinárodních letišť, i když tohle je jen otlučená zastávka autobusu. Jejich nálada odpovídá dané situaci a zatímco se věnují mnohahodinovým hovorům přes mobil nebo se pokoušejí usnout, myšlenkami jsou stále doma. Tohle není turistický výlet, kde spolu lidé hovoří a snaží se navzájem seznámit, tohle je totéž co tzv. “černý vlak”, který vozí Romy z Nyírségu do Budapešti.  Zastávky jsou krátké a řidič naléhavě říká “pjať minut”, takže si můžete vybrat mezi cigaretou a návštěvou toalety – pro obojí není dost času. Na rozdíl od nepřipraveného reportéra si každý vzal jídlo a pití na cestu z domova. V noci panuje v autobuse tma— lidé spí namísto toho, aby si četli. Ranní příjezd je podobný – cestující se na pražském předměstí rychle rozutečou, aniž by si řekli sbohem a člověk se náhle cítí velmi osamělý.

Úloha maďarské vlády

V Zakarpatské oblasti je vše ovlivněno maďarskou vládou. Od roku 2015 zde poskytuje největší objem pomoci ve srovnání s jinými maďarskými komunitami za hranicemi země. Je to vidět i v oblasti vzdělávání, vědeckého výzkumu, politických stran či církví. Vše se na tuto pomoc spoléhá a organizační náklady jsou díky ní hrazeny takřka úplně. Plánovaná interview byla jedno za druhým církevními úřady zrušena. Jedno z nich mělo název “Ortodoxní pop káže proti migrantům, ačkoliv každý ve vsi se migrantem stal.” Dvojí občanství je efektivním způsobem, jak v Maďarsku sbírat hlasy, ačkoliv Maďary zde právě toto drží ze všeho nejméně.

Debata: