Weinsteinovi pomáhala právnička, která předtím bránila oběti sexuálního násilí

Dva roky poté, co Jodi Kantor a Megan Twohey spustily lavinu, vydávají detailní popis toho, co jí přecházelo a co následovalo - a přidávají velkou porci nových informací. Řeč je o novinářkách amerického deníku The New York Times a držitelkách Pulitzerovy ceny, které na podzim roku 2017 zveřejnily rozsáhlý text o hollywoodském producentovi Harveym Weinsteinovi a jeho desítky let trvajícím obtěžování a napadání žen.

Duo Kantor/ Twohey se nejen Weinsteinovu případu uplynulé dva roky intenzivně věnovalo a shromážděné informace zúročilo v knize She Said: Breaking the Sexual Harassment Story That Helped Ignite a Movement (volně přeloženo jako Jak řekla: Odhalení případu sexuálního obtěžování, který pomohl zažehnout hnutí), která vyšla počátkem září za velké pozornosti a chvály kritiků i čtenářů.

Kromě důkladné rekapitulace případu přinášejí reportérky i velkou porci nového materiálu, který příběh doplňuje zejména v tom smyslu, že přehledně a v detailu ukazuje, jak promyšlená byla Weinsteinova strategie a jak početná byla skupina lidí, kteří po léta jeho chování kryli a pomáhali mu obvinění zametat po koberec. Jak píše v recenzi novinářka a spisovatelka Susan Faludi: autorky se spíše než na vykreslování kdysi nejmocnějšího muže Hollywoodu coby „odporného monstra“ soustředí na popis a porozumění „strukturám moci“, díky nimž mu jeho chování desítky let procházelo. To je zásadní také proto, že jakkoliv výjimečný Weinsteinův případ je, některé rysy má společně s řadou dalších kauz.

Máslo na hlavě

Odhalení jsou to vcelku šokující, zejména pokud jde o nové informace týkající dvou prominentních amerických advokátek – Glorie Allred a její dcery Lisy Bloom. Obě se dlouhodobě profilují jako obhájkyně obětí sexuálního násilí a obtěžování, ovšem reportérky NYT zjistily, že obě mají máslo na hlavě. Allred v roce 2004 uzavřela za jednu z Weinsteinových obětí dohodu o vyrovnání, přičemž si vzala čtyřicetiprocentní provizi. To je zajímavé i proto, že později několik Weinstenových obětí reprezentovala a tvářila se u toho, jako by o těchto podezřeních ještě nikdy neslyšela. Přitom se sama podílela na faktickém umlčení jedné z obětí, kterou smlouva zavazovala nemluvit o věci doslova s nikým. Podobně nevýhodné dohody, které navíc umožňovaly obviněným dál provozovat jejich „činnost“, navíc uzavřela také s oběťmi bývalého lékaře gymnastek Larryho Nassara a moderátora Billa O’Reillyho.

Lisa Bloom pak v prosinci 2016, necelý rok před publikací prvního textu NYT, Weinsteinovi nabídla do detailu propracovanou strategii, jak „zpracovat“ jednu z hereček, které producenta veřejně obvinily - Rose McGowan. Čtení je to poměrně děsivé, zejména když si představíme, že bychom byli na přijímacím konci podobného plánu. Bloom plánuje herečku nejprve přátelsky zkontaktovat a zjistit, co chce, zároveň s tím ovšem nechat vyrobit sérii článků, které ji budou vykreslovat jako emocionálně nestabilní lhářku - a to s cílem ovlivnit tak, aby se po zadání hereččina jména do Googlu objevily zejména tyto texty.

Druhá fáze plánu se soustředí na zlepšení producentovy reputace („budete hrdina tohoto příběhu, ne padouch“) a obsahuje návrh, aby se veřejně zavázal produkovat alespoň třetinu filmů napsaných nebo režírovaných ženami, nebo obchodní partnerství se společností herečky Geeny Davis, která se zasazuje za genderovou rovnost v Hollywoodu. Obhájkyně píše, že se cítí „vybavena“ Weinsteinovi pomoci v boji s ženami jako Rose, protože mnoho z nich jako právnička reprezentovala, a následně tak činí za 895 dolarů za hodinu. (Jodi Kantor a Megan Twohey dokument detailně popisují v pravidelném podcastu NYT The Daily.)

Sebrat odvahu

Příběh má však i pozitivní hrdiny, kteří v knize dostali tvář a jméno (dosud v textech reportérského dua vystupovali jako anonymní zdroje, případně byli kontaktováni už v roce 2017, ale odmítali mluvit úplně). Třeba bývalý vysoce postavený manažer jedné z Weinsteinových firem Irwin Reiter, který pro mocného producenta léta pracoval jako účetní a který s rostoucím znepokojením sledoval chování svého nadřízeného. A viděl rovněž mlčení a netečnost, které následovaly, když se téma pokusil ve firmě otevřít. Právě on NYT poskytl interní dokument, v němž jeden zaměstnanec detailně popisuje, jak běžné byly situace, v nichž producent sexuálně obtěžoval mladé herečky a zaměstnankyně – a rovněž upozornil reportérky na další případy.

Nebo někdejší Weinstenova asistentka Rowena Chiu, kterou se podle jejích slov producent v roce 1998 pokusil znásilnit v hotelu v italských Benátkách a následně ji zmanipuloval k podepsání smlouvy, díky níž získala finanční odškodnění ve výši 200 tisíc dolarů, ale přísná dohoda ji zavazovala nemluvit o případu ani s rodiči, sestrou či manželem. Dvacet let udržované tajemství se pak podepsalo na její duševní kondici, trpěla depresemi a dvakrát se pokusila o sebevraždu. Její případ mimochodem ukazuje, jak obtížné bylo a stále je pro řadu žen v podobné situaci promluvit veřejně - přestože s obviněním proti Harveymu Weinsteinovi postupně vystoupilo více než 80 žen a během posledních dvou let se otevřela řada dalších kauz, Roweně Chiu trvalo další dva roky, než sebrala odvahu se k nim přidat.

Spektrum doplňují lidé někde mezi. Tam patří třeba Weinsteinův bratr a partner v podnikání Bob, který o problému, o němž mluví jako o „špatném chování“, věděl a snažil se ho řešit, byť nepříliš důrazně. Dnes o své roli v případu otevřeně – a vůbec poprvé obsáhleji - mluví. Reportérkám kupříkladu poskytl dopis, který bratrovi napsal dva roky před uveřejněním jejich prvního článku, v němž mu píše, že „dělá ostudu rodině i firmě“. Na otázku, proč celou situaci neřešil s větší razancí, odpovídá, že byl s poukazem na vlastní osobní problémy „utahaný“ a zkrátka to „vzdal“.

Český aspekt

Jeden aspekt knihy pak podle recenzentů ocení zejména novináři, i když zřejmě nejen oni. Jak píše zmíněná Susan Faludi v recenzi, kniha silně připomíná slavný záznam aféry Watergate, který pod názvem Všichni prezidentovi muži vydali reportéři listu The Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein. Jde totiž o detailní záznam dlouhé, pečlivé, často vyčerpávající a do slepých uliček vedoucí práce dvojice reportérek, které kousek po kousku skládají složitý obraz a odkrývají nesmírně komplikovanou kauzu.

Jejich kniha tak připomíná důležitou skutečnost, na kterou se často (zejména v Česku) zapomíná. Velké kauzy éry  #MeToo (kromě Weinsteina zmiňovaní Nassau a O’Reilly či Jeffrey Epstein) nestvořil „zdivočelý dav“ na sociálních sítích údajně obviňující kohokoli lehce a bez důkazů, nýbrž staromódní a poctivá novinářské práce. Odpovědí na zmiňované „struktury moci“, které chrání vlivné predátory, tedy není „anti-institucionálnost“ sociálních sítí, ale naopak síla tradičních institucí, kam média bezpochyby patří. Do českého kontextu zbývá dodat poslední poznámku: doufejme, že práva na knihu někdo koupí a přeloží ji, protože česká debata je zamořena nepřesnými nebo zcela nepravdivými informacemi o Weinsteinově případu i celém hnutí #MeToo.