Vlastimilu Vondruškovi se stýská po minulosti, která se nestala

Deník MF Dnes minulý týden otiskl šestidílný seriál z pera populárního spisovatele a publicisty Vlastimila Vondrušky, v němž se zamýšlí nad  stavem současného světa. A zamýšlí se nad ním texty tak plnými nepřesností, zjednodušujících zkratek i vyložených nepravd, že to nelze nechat bez odpovědi. Vondruška o sobě píše jako konzervativním člověku, ale skutečný konzervativec by musel disponovat jak znalostí historie a tradic, na něž odkazuje a jejichž zachování si přeje, tak reálným povědomím o současnosti, které se obává.

Bylo by samozřejmě možné nad Vondruškovými texty mávnout rukou. Jenže další článek MFD z minulého týdne ukazuje, jak se nevyplácí mávat rukou nad šířením zavádějících a tendenčních informací. Šlo o text o zdravotní sestře z nemocnice na Bulovce, která obvinila mladého afghánského přistěhovalce, že se ji pokusil znásilnit. Chytil ji za ruku a přiložil ji na svůj bok, čímž chtěl podle jeho verze ukázat, kde cítí bolest. Sestra v textu říká, že si toto mladíkovo gesto vyložila v „v kontextu zpráv z Německa“ a že „mladý Sabawoon vypadal jako typický sexuálně vyprahlý utečenec“. Její přesvědčení, že „český chlap by to neudělal“, je přímým následkem skutečnosti, že v mediálním prostoru zprávy o sexuálním násilí páchaném uprchlíky v cizině zcela zastiňují informace, že tyto zločiny dlouhodobě a v násobně větších objemech páchají právě „čeští chlapi“.

Nebezpečná zábava

Z šesti dílů Vondruškova seriálu se zaměřím na pátý v pořadí s názvem Rodina a odpovědnost, kde se Vondruška věnuje tématům, která dlouhodobě sleduji. (A nechám tedy stranou třeba nesmyslné Vondruškovy závěry o Evropské unii, které prozrazují, že o fungování EU neví zhola nic.) Základní tezí textu je představa, že zatímco v minulosti byla základem společnosti fungující rodina, v níž se všichni těšili úctě, dnes společnost směřuje k zániku kvůli neodpovědným lidem (ženám zejména).

Pomiňme, že některé věty nedávají příliš smysl. Jako třeba ta, že „od starověku existovaly společenské normy, které nutily ženy, aby dobrovolně přijímaly úděl mateřství“. Pokud ženy dobrovolně přijímaly úděl mateřství, k čemu byly tedy třeba společenské normy, které je k tomu nutily? A proč z žen, které tento „zázračný“ úděl zastávaly, tyto normy po většinu dějin dělaly občany druhé kategorie s minimem práv i v oblastech, které se mateřství a dětí přímo dotýkaly?

Mateřství Vondruška líčí jako cosi posvátného, co bylo v minulosti vždy oslavováno a ceněno („plnoprávné postavení a úctu měla jen ta žena, která dala manželovi potomky“) - a co si s radostí volily všechny ženy. Tedy až na pár výjimek, kdy se „bohaté a urozené ženy rozhodly, že se budou raději věnovat své zábavě než plození dětí“ (třeba ve starověkém Římě, oblíbené Vondruškově epoše). Dnes se této nebezpečné zábavě věnuje stále více lidí. „Moderní společnost má věnovat co největší možnou podporu těm ženám, které plní své povinnosti, tedy žijí v rodinném svazku s mužem a mají s ním děti. A ty děti svědomitě vychovávají. Vše ostatní dláždí cestu k zániku naší civilizace,“ píše Vondruška.

Tyto závěry však nemají oporu v minulosti ani v současnosti. V každé epoše zůstala část populace bez dětí, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně, a to nikoliv jen rozhodnutím žen. „Stesků na pány, kteří se nechtějí ženit (…) v ženské korespondenci i kávových společnostech přibývalo, zabývali se jimi právníci, pedagogové a statistici,“ píše třeba o situaci ve druhé polovině devatenáctého století historička Milena Lenderová v knize K hříchu i modlitbě, kdy se zejména následkem prusko-rakouské války ženy ocitly ve společnosti v převaze.

Proti celibátu

Během minulého století byl ostatně podíl bezdětných v českých zemích vyšší než dnes, mimo jiné opět kvůli dvěma světovým válkám. Bezdětní lidé nikdy nedláždili cestu k zániku civilizace, naopak ji obohacovali – potomky neměl třeba Beethoven. Nesmyslnost hned několika Vondruškových závěrů demonstruje třeba život významné české političky a aktivistky ženského hnutí Františky Plamínkové, která děti neměla, protože jí to jako učitelce tehdejší zákony zakazovaly. Boji proti vynucenému celibátu učitelek, který platil od sedmdesátých let 19. století a zcela zakázán byl v roce 1928, se stal jednou z jejích význačných agend, a to kromě další řady sociálních a politických témat. Jako jedna z mála tuzemských představitelů politické obce projevila odvahu postavit se nacistům a také za to zaplatila životem. O těchto lidech budeme říkat, že dláždili cestu k zániku civilizace?

Kromě toho Vondruška pomíjí ty, kteří jsou bezdětní nedobrovolně, a naprosto ignoruje fakt, že jsou mezi nimi férově zastoupeni muži i ženy. Větou o plnění povinností v „rodinném svazku s mužem“ navíc jako ničitele civilizace odsuzuje řadu lidí, kteří takto dnes žijí. Pokud rodinným svazkem myslí manželství, a to zjevně myslí, hodí se připomenout, že polovina dětí se dnes rodí nesezdaným párům a řada dětí žije pouze s jedním rodičem. Přísné odsudky, které společnost v minulosti vystavovala „nelegitimním“ svazkům a dětem, navíc vedly k děsivému utrpení žen i dětí. „Nechtěné početí vedlo zpravidla k traumatizujícímu těhotenství a porodu, k bezohlednému zacházení s novorozenětem, k jeho odložení,“ píše již citovaná Milena Lenderová.

Ale ani ženy, které „daly manželovi potomky“, se v minulosti často netěšily „plnoprávnému postavení a úctě“, jak Vondruška tvrdí. Právě naopak – měly v řadě ohledů nerovnoprávné postavení, a to i v otázkách týkajících se právě rodiny a dětí. O reálné úctě k matkám svědčí každodenní rodinné zvyky, třeba zásady stolování. „Při společném jídle sedávala hlava rodiny v čele stolu, nejlepší kousky byly otci podávány jako prvnímu. Pak přišli na řadu synové, dcery, teprve potom matka, případně služebnictvo a čeládka,“ píše Lenderová. „Otec rozhodoval o všem, zastupoval rodinu navenek, doma vládl přísně, snad i krutě.“

Pohled na mateřství jako cosi posvátného mimochodem narušují i zprávy, že ještě na konci devatenáctého století byl rozšířen názor, podle něhož dítě vzniká ve spermii muže a žena je pouze nádobou, v níž je již utvořený člověk donošen.

Ještě větší hrůzy

Pokud se Vondruška pohoršuje nad prohlášením (nejmenované) feministky, která se ohradila proti tomu, aby byla role žen redukována na domácnost a děti, pak by se měl pohoršit i nad zakladatelem československého státu. TGM si před více než sto lety stěžoval na to, že „ženy a dcery své odsuzujeme v úkryt domácnosti, zužujeme jejich obzor a umrtvujeme jejich energii, nešetříce jejich přirozeného nadání“.

Masarykova další slova ukazují, jak se definice dokonalé ženy mění v čase a je tedy do značné míry produktem kultury a společenských zvyků, nikoliv „přírody“, jak tvrdí Vondruška. TGM na počátku dvacátého století připomíná, že „generace starší žádaly, aby žena doma předla, tkala a šila — dnes tyto názory se drží jen tam, kde společnost hospodářsky žije primitivně“ a jak „v dětství slýchával, že se chléb nesmí kupovat, že pořádná hospodyně jej musí péci doma“. Chtěl by Vlastimil Vondruška, aby dnes ženy pekly doma chleba a tkaly?

Vondruška nemá přesný přehled o minulosti ani o současnosti. A naprostou neznalost prokazuje, když se dostane k tématu lidských práv. Děsí se „boje za pedofílii“, který skutečně nikdo nevede, a problematiku lidských práv označuje za „pomatenou ideologii“, u níž nikdo nedokáže říci, kde „lidská práva začínají a kde končí“ (samozřejmě dokáže, právníci třeba). Vondruškovy mezery se zejména ukazují v pasáži textu, kde navrhuje zrušit aktivistické organizace, protože pokud to „neuděláme (…), tak se dožijeme hrůz ještě horších“. Tyto hrůzy podle Vondrušky představují možnost, že „někoho napadne legalizovat“ stalking, incest, znásilnění nebo zoofilii.

Ponechme stranou další jmenované jako čirý nesmysl, ale stalking coby trestný čin byl v Česku uzákoněn teprve v roce 2010 - a změnu vymohly právě „aktivistické“ organizace, které chce rušit. Není tomu tak dávno, co tuzemské zákony nepočítaly s tím, že znásilněn může být také muž, že může být znásilnění orální či anální nebo že nemusí vždy proběhnout za pomocí fyzického násilí. Nehledě na to, že ke znásilnění podle legislativy nemohlo dojít v manželství. Jinými slovy: to, čeho se Vondruška děsí coby projevu z kloubů vymknuté současnosti, je naopak znakem minulosti, po které tak teskní a touží.