Veřejnoprávní média mohou sloužit jako úplatek při koaličních jednáních

V novém Respektu 7/2018 najdete text Kavčí hory ve stínu Okamury, který mapuje snahu politiků dostat pod kontrolu veřejnoprávní média. Následující rozhovor se sociologem médií   Jaromírem Volkem z Masarykovy univerzity je doplněním a pozvánkou ke koupi.

Jaká je důvěra v média obecně mezi lidmi?

Podstatný je trend. Důvěra v média, stejně jako v novináře klesá. Jde o dlouhodobý trend, který můžeme sledovat déle než 15 let. K jeho zrychlení došlo zvláště po roce 2008, tedy v létech ekonomické krize. Nárůst nedůvěry však pokračuje i po jejím ukončení, tedy v období ekonomické konjunktury.

Platí to i pro veřejnoprávní média?

Média veřejné služby jsou vnímána jako důvěryhodnější, ale onen dlouhodobě sestupný trend se týká i jich.

Kde je citlivé místo veřejnoprávních médií?

Je jich samozřejmě více. Minimálně musíme rozlišovat slabiny, které jsou dány mediální legislativou a činí veřejnoprávní média přímo závislými na sněmovních politických stranách, jež mohou vcelku snadno jejich pozici destabilizovat. Přesněji mohou si vynutit změnu jejich fungování prostřednictvím mediálních rad, které mají klíčovou pravomoc volit generálního ředitele.

A druhá slabina?

Druhou klíčovou páku na média veřejné služby, která má silný vydírací potenciál, mohou nasadit sněmovní strany formou rozhodnutí o výši poplatku za rozhlasové a televizní vysílání. Jinými slovy, nejenže zde neexistujete automatická indexace poplatku, která by kopírovala například inflaci, ale čistě teoreticky může sněmovní většina poplatek i snižovat, což by de facto znamenalo spuštění procesu řízené likvidace ČT a ČRo.

Myslíte si, že by se lidé za Českou televizi, případně Český rozhlas postavili, kdyby hrozila jejich likvidaci ze strany politiků?

Otázka není, zda by se někteří lidé za ČT či ČRo postavili, ale zda by jich bylo tolik, aby rozhodující politické síly usoudily, že by jim oslabování médií veřejné služby ubralo voliče.  Nejsem si tím tak jistý. Situace se od doby boje o Kavčí hory v roce 2000 zhoršila. Tehdy se počet podporovatelů ČT pohyboval ve statisících. Dnes zjevně není podpora tak silná.

Co může několikrát deklarovaný plán například na zestátnění urychlit?

Média veřejné služby mohou sloužit jako relativně neškodný úplatek či dárek při koaličních jednáních. Je to hračka, se kterou lze efektivně kupčit. Má navíc tu výhodu, že ji lze věnovat minoritnímu či skrytému podporovateli k libovolnému použití, aniž to znamená podstatnější zásah do klíčových ekonomických či sociopolitických strategií dominantní politické síly. Jinými slovy: lze relativně snadno zobchodovat sněmovní podporu výměnou za „dohled“ nad médií veřejné služby. Myslím, že zvláště SPD má o tuto agendu dlouhodobý zájem.

Jaký vliv mají na důvěru ve veřejnoprávní média, potažmo existenci vliv výroky politiků?

Podobný jako na vytváření panické reakce na uprchlíky za branami. Média a novináři představují snadný, a přitom vděčný terč. Jejich zpochybňování je stále levnější, téměř přímo úměrně s tím, jak narůstají možnosti alternativní medializace.

Jak hodnotíte stav České televize a Českého rozhlasu?

To je na přednášku, takže jen výběrově. Ekonomicky jsou na tom velmi dobře. Technologicky se drží na vlně hlavních trendů. Kvalita zpravodajství je ve srovnání s ostatními postkomunistickými médii veřejné služby s přehledem nejvyšší. Fakt je, že konkurence zde ale není nejvyšší. Porovnáme-li ale náklady na tvorbu zpravodajství a publicistiky například s náklady BBC, ORF či ZDF, tak jsou v ČT a ČRo velmi efektivní. Slabší je ale tzv. původní hraná tvorba a zábavná produkce v ČT.

A v jakém stavu jsou jejich rady?

Klíčový problém zde představuje mediální zákon, respektive způsob, jak jsou Rady ČT a ČRo voleny. Nejde jen o fatální závislost na sněmovních dohodách, respektive na klientelistických vztazích mezi některými jejich členy a sněmovními stranami. Celá konstrukce zákona stále víc koliduje se skutečnými očekáváním, co by radní měli dělat. Původní idea, že budou volit generálního ředitele a de facto zprostředkovávat vedení ČT a ČRo názory veřejnosti, naráží na trafikantskou logiku obsazování rad. S tou souvisí malá odborná kompetence některých radních, řada z nich má třeba problém porozumět analýzám, které jsou radami zadávány a tvoří stále významnější podklad při jejich rozhodování.

Zákon o ní nic neříká?

Mediální zákon umožňuje zvolit radním téměř kohokoliv a někteří radní tak nezřídka tvoří jen břečťan pnoucí se kolem vedení obou institucí. Nahrává tomu i absurdní konstrukce zákona, jež činí z Rad orgány institucí, které přitom mají kontrolovat. Rady totiž nemají právní subjektivitu - a v tomto smyslu představují cosi jako opozici jejího veličenstva. Přesněji, jsou financovány z rozpočtu ČT a ČRo, které dokonce schvalují i objem prostředků na jejich kontrolní a analytickou činnost.

Jsou schopné odolávat tlakům?

Tento test probíhá de facto od jejich vzniku, tlak je ale v posledních měsících zjevně silnější. A jak už to v této společnosti bývá, nemusí mocenská elita ani příliš tlačit. Schopnost odezírat přání mocných se zde dědí z generace na generaci. Poslední kauza v ČRo naznačuje, jak je tento mechanismus reprodukce autocenzurních vzorců chování stále živý a objevuje se jako ponorná řeka. Stačí, aby se trochu proměnila mocenská elita.

Takže hrozba, že se veřejnoprávní média začnou ,,přizpůsobovat“ situaci sama od sebe, bez přímého zásahu od politiků, v současné chvíli reálně existuje?

Už jsem naznačil, že v české společnosti je silně zakódovaná schopnost k autocenzuře a odezírání z gest mocných, kteří často nemusí ani naznačovat, respektive mohou uplatňovat jen soft power. Někomu stačí symbolická gesta, například v podobě skupinové fotografie s prezidentem. Zátiší ve stylu socialistického realismu svého druhu. V Čechách se vždy najdou nové elity a výměna stráží zde většinou probíhá potichu. Jak predikuje na svém blogu profesor Zubov: Ruské tanky nebudou zapotřebí a Jan Palach se nebude muset upalovat. Vše se přihodí samo sebou, s důstojností a ušlechtilostí.