Proč děcka nechtějí makat rukama

„Rekonstruovali jsme to letos,“ pravil pan ředitel a s jistou hrdostí se rozhlédl po počítačové učebně s modrým linoleem, která připomínala řídící středisko z filmů o astronautech a technologické vyspělosti lidstva -  rozměrné obrazovky kolem dokola velké místnosti, v rohu tiskárna se skenerem, stativ s kamerou, jarní slunce prosvítalo velkými okny. Usmál jsem se pochvalně, pan ředitel tu místnost zamknul s posvátnou úctou a tajemně na mě kývl: „Ještě něco vám ukážu.“

Scházeli jsme do přízemí a pan ředitel naznačoval: „Dneska děcka vůbec nechtějí makat rukama. Každý by jen chtěl maturitu nebo vysokou školu a sedět v kanceláři.“ Zamířili jsme na úzké schodiště vedoucí do sklepa. Sehnul jsem hlavu, chodbička byla nízká a úzká, stanuli jsme před ušmudlaně bílými dveřmi, vedle nichž visel červený hasicí přístroj. „Živit se rukama, to přece není žádná ostuda. Ale dneska dostat deváťáka na učňák, to musíte přemlouvat rodiče a jeho tam táhnout heverem. Nám tohle není jedno.“ Pak otevřel ty dveře.

Za nimi se táhla dlouhá místnost s nizoučkým stropem, šest řad ponků, na nich červené svěráky, na zdech rozvěšené pilníky, které nejspíš pamatovaly ještě moje učňovská léta. „Ministerstvo prý vypsalo dotace na zařízení dílen, takže bychom sem dokoupili nějaké nářadí. Aby ty děcka, co nejdou dál, myslím jako na maturitní školu, měly nějakou tu motivaci,“ pravil pan ředitel a přejel vyrovnaný svěrákový šik odhodlaným pohledem. Instinktivně jsem sklonil hlavu pod blikajícími zářivkami, světla tu z úzkých suterénních oken u stropu moc nebylo. „No víte, nejsem si jistý, jestli je zrovna tímhle přesvědčíte,“ utrousil jsem rozpačitě.

Kromě sociálních a dalších pastí našeho vzdělávacího systému - jimž se věnuje nové číslo Respektu -  je tu přitom ještě jedna záludnost. Stížnosti, jak jsou děti nešikovné, neobratné, neochotné pracovat rukama, opakujeme léta. Důvodů to má víc a samozřejmě ne za všechno může škola. Ale tři paradoxy, kterými obvyklý model vzdělávání dětskou nešikovnost posiluje, za komentář stojí. Nejde totiž jen o rozdíl mezi naleštěnými technologiemi v patře a ušmudlanými svěráky v temném suterénu.

Paradox první: život za sklem. Děti jsou do jisté míry bezbranné bytosti, které berou jako životní realitu a normu to, do čeho je posadíme. Pokud je od dvou tří let umisťujeme ve vykachlíkovaných institucích s umyvadýlky a ručníčky ve správné výšce, kde jde hlavně o to, aby se dítě neumazalo, nezranilo a s realitou za sklem přišlo do styku výhradně pod dozorem paní učitelky (tedy samozřejmě v případě, že je venku „hezky“), těžko se pak můžeme divit, že se v dospělosti nehrnou do zaměstnání, kde fouká a mrzne. Pokud soudíte, že školka o bezpečnost, hygienu a čistotu pečovat musí a styk s ušpiněnou realitou má zprostředkovat rodina, je dobré si uvědomit, že úzkostlivé matky, které své dítě obstřikují repelenty před každou návštěvou lesa a děsí se ho jako Mordoru, jsou výsledkem téže sterilní výchovy, která je tu zavedena nejpozději od osmdesátých let.

Paradox druhý: život mezi slovy a čísly. Děti se zajímají o to, čím je obklopíme a čemu dáváme důležitost. Pokud je běžná výuka na základních školách postavena výhradně na číst – psát – počítat, na slovech, abstrakci a opakování zapamatovaného, nelze se divit, že manuální zručnost není v kurzu. Kontakt s hmatatelným světem je v běžné škole téměř nulový. A pokud jsme zavedli přijímací testy na maturitní studium, jen jsme zvýšili důležitost slov a čísel a posílili zacílení škol na abstraktní dovednosti. Protože „uspět u přijímaček“ je vrcholná vzdělávací meta pro učitele, rodiče i žáky. Kdo o přijímačky neusiluje, je logicky na okraji zájmu. Pokud si někdo myslí, že tohle opatření přivede na učiliště více motivovaných (a zručných) dětí, pak už nejde o paradox, ale o absurditu.

Paradox třetí: ruční práce v suterénu.  Ona úvodní historka je z konkrétní základní školy na malém městě. Problém vystihuje přesně. Sice pořád mluvíme o tom, že živit se rukama není ostuda, ale o dětech, které neusilují o maturitu, se na školách běžně mluví jako o zbytkových; jako o těch, „co nejdou dál“, co na „opravdové vzdělání nemají“. A můžeme si být jistí, že ty děti velmi přesně vědí, jak o nich dospělí smýšlejí. Děti rády dělají to, v čem mohou uspět a co jim přináší uznání. A to opravdu nezmění ostřejší pilníky z ministerské dotace.

V případě, že stojíme o děti, které budou šikovnější a nebudou se bát vylézt z baráku, budeme pro to nejspíš my dospělí něco muset udělat. Z tohoto hlediska se lesní školka (případně základní lesní škola, takové už také existují) najednou nejeví jako samoúčelný výstřelek pomatených alternativců, že? A nejde tu pouze o „práci rukama“.

Autor je spolupracovníkem informačního centra o vzdělávání EDUin