Příběh mladého překupníka, který pomohl obrat stát o miliardu

Následující článek je jedním z výsledků mezinárodního investigativního projektu #GrandTheftEurope, ve kterém novináři z 30 evropských zemí mapovali celoevropský problém s podvody na dani z přidané hodnoty. Projektu se účastnil také týdeník Respekt. Příběh Amira Bahy zmapovala německá nezisková redakce Correctiv, která projekt řídila a koordinovala. Text je doplněn o zdejší reálie a českou stopu, původní znění je zde. Další informace o daňových machinacích v Česku najdete v novém Respektu 20/2019 pod titulkem Největší podvod našich časů.

Při brouzdání na stránce ebay.de lze někdy objevit mobily za nečekaně zajímavé ceny. Nové iPhony se tu nabízejí třeba o pět tisíc korun levněji než ve značkovém obchodě. Většina lidí si myslí, že s telefony asi bude něco v nepořádku. Mladík s krycím jménem Amir Baha už ale jako teenager věděl, že důvod může být i někde jinde.

„Ví se to všude po světě: když chceš prodávat mobily v Německu, musíš je sehnat bez daně. Jinak nic nevyděláš,“ popsal Amir zkušenost, kterou udělal už v 16 letech - když deset let poté vyprávěl o svojí kariéře detektivům v Kolíně na Rýnem.

Jeho skutečné jméno je jiné, hlavní je jeho příběh. Z mazaného teenagera, který s telefony kšeftoval on-line už jako školák, se během pár let stal milionář fungující jako kolečko v soukolí největšího daňového podvodu naší doby. Nezbohatl tím, že levně kupoval a dráž prodával. Pomáhal po Evropě ve velkém točit nejrůznější zboží, a přitom obírat stát o daň z přidané hodnoty (DPH).

Nešlo jen o mobily, ale o cokoli, na čem šlo daně krátit – od herních konzolí přes měděné elektrody až po emisní povolenky určené původně pro transakce mezi elektrárnami a velkými průmyslovými podniky. Mobily kupoval i v Česku, kde poté na druhé straně zůstaly padlé firmy s daňovými nedoplatky. Je tedy klidně možné, že do Amirovy kapsy přispěli i zdejší daňoví poplatníci.

Než skončil ve vězení, užíval si v nočních klubech v Dubaji nebo v Las Vegas. Létal první třídou, na Instagram fotil večeře z nejluxusnějších steakhousů. Když byl zatčen, řídil jedenáct firem napsaných na jiné lidi. Odhady, kolik spolu se svými společníky na daních zdefraudoval, se liší – někteří znalci jeho příběhu tvrdí, že mohlo jít až o 110 milionů eur. Žalobci mluví o 60 milionech, v rozsudku nakonec stojí 40 milionů. V přepočtu na koruny rovná miliarda.

Vydělat miliardu by člověku s průměrnou mzdou v Česku zabralo tři tisíce let. Ve svojí branži byl Amir nicméně jen střední liga. Finanční komplot, jehož se účastnil, se nejčastěji popisuje jako karuselový podvod s DPH. Evropské orgány odhadují, že tento druh kriminality ročně stojí kolem 50 miliard eur. To je rozpočet české vlády skoro na celý rok. Existují případy, kdy ukradené daně sloužily k financování terorismu.

Česko dlouho patřilo mezi velmi zasažené země, z období kolem roku 2012 jsou známy miliardové případy. I když množství podvodů v posledních letech kleslo, škody jsou pořád velké. Poslední oficiální odhad je za rok 2017, kdy stát kvůli karuselovým podvodům přišel podle ministerstva financí „cca o 30 miliard korun“. Pro srovnání, kdyby stát tyto peníze měl, mohl by hned zvednout učitelům platy na 50 tisíc nebo zvětšit rozpočet armády o polovinu.

Do karuselů – účelových přeshraničních řetězců firem, pospojovaných s cílem ošidit stát o peníze – se mohli zapojit i teenageři jako Amir a během pár let vyrůst v multimilionáře. Daně, určené pro lepší školství nebo zdravotní péči, končily u nich.

„Já vlastně ani nechápu, proč někdo dělá jinou trestnou činnost,“ diví se někdejší britský vyšetřovatel daňových úniků Rod Stone, považovaný v Evropě za jednu z kapacit pro tuto oblast. „Proč prodávat drogy nebo cokoli jiného, když tímto způsobem se dá vydělat tolik peněz?“ podivuje se Brit, podle něhož podvodníkům nahrává komplikovanost věci, kvůli níž se tématu politici jen málokde skutečně věnují.

Půjčit si od státu

Amir neměl moc klidné dětství. Narodil se v Afghánistánu jako druhé nejmladší dítě ze šesti sourozenců. Bylo mu jen pár měsíců, když matka s dětmi utekla k příbuzným do Německa. Neutíkala jen od bídy v zemi, která se ještě sbírala ze sovětské okupace, ale i před manželem, násilníkem a alkoholikem. Tomu se nakonec podařilo rodinu najít. Jednou Amira unesl, aby mohl jeho matku vydírat, jindy ho ošklivě spálil, když po manželce hodil konvici s vařící vodou. Amirova matka se bála hledat pomoc u policie a raději před manželem utíkala na nové a nové adresy. Amir tak vyrůstal v různých německých městech a střídal školy.

Lidé, kteří s ním přišli do styku, ho popisují jako charizmatickou postavu s talentem na jazyky a počítače. S mobily přes ebay obchodoval od šestnácti, první firmu si založil v osmnácti. Aby vypadala důvěryhodněji, napsal ji na starší sestru – prý bez jakýchkoli zlých úmyslů, protože - jak opakovaně ujišťoval na sociálních sítích -  „nic netrvá věčně – kromě rodiny“.

Firma kupovala mobily v Holandsku a Lucembursku a prodávala je v Německu. Tržby se vyšplhaly na 50 až 100 tisíc eur, jenže část peněz, které Amir dlužil dodavatelům, rozfofroval za věci, jako byla drahá auta. Další peníze mu zmrazila banka kvůli podezření z praní peněz, kdy na účet firmy krátce po založení začal ukládat podezřele velké částky v hotovosti.

Šel po něm německý finanční úřad, nic netušící sestru navštívili vymahači dluhů. Amir dospěl k názoru, že počestným podnikáním se z finanční tísně nevyseká. „Musel jsem si půjčit od tatíčka státu,“ vysvětlil Amir svůj další krok, kdy rozjel podvod s DPH na vlastní pěst – znovu se vypravil pro mobily do Holandska a Lucemburska, prodal je v Německu a peníze, které měl odvést státu jako daň, si nechal.

Jak to celé funguje

Slabinou DPH je její zmíněná komplikovanost. Platí ji každá firma, a to tak, že daň připočte svým zákazníkům k ceně zboží. V Německu činí základní sazba 19 procent, v Česku 21 procent. Když firma prodává mobil za tisíc eur, v Německu svým zákazníkům fakturuje 1190 eur – tisíc eur si nechá a 190 eur dluží státu. Zároveň má nárok dostat od státu zpět daň, kterou zaplatila „na vstupu“, tedy když mobil kupovala. Logika obchodu (i daně) je taková, že normální úspěšná firma prodává stejné zboží dráž, než ho kupuje, případně ho vylepší, nebo něco vyrobí z nakoupených surovin – zkrátka vytvoří „přidanou hodnotu“. Z ní se na konci měsíce odvede daň.

Háček je v tom, že v zemích jako Německo finanční úřad proplácí vratky bez hlubších kontrol, co se v řetězci děje, a bez čekání, než zaplatí všichni. Snadno se může stát, že někomu už vratku pošle dřív, než někdo jiný o pár kroků dřív svoji daň uhradí.

Další potíž spočívá ve vykazování daně mezi státy EU. Když se v roce 1993 Unie stala zónou volného obchodu, pro DPH se na hranicích zavedl zvláštní režim, který měl být jen provizorní, ale dodnes ho nikdo nedokázal ničím nahradit. Podstatou provizoria je, že při převozu zboží z jedné země do druhé se DPH ruší. Když německá firma koupí mobil v Holandsku, dostane ho bez DPH. Daň má přiznat až doma, připočítat ji k ceně a zboží poslat dál do země zdaněné. V tu chvíli firma dluží daň státu.

Může ale zneužít situace jako Amir, tedy prodat zboží dál, před zákazníky se tvářit, že cena je i s daní, ale daň si nechat. Finanční úřad tento faul obvykle odhalí až s velkým zpožděním, splatnost daně je v Německu 90 dnů. Když podvod praskne, obvykle se ukáže, že podvádějící dovozce – takzvaný „missing trader“ – funguje jen jako účelově založená prázdná schránka bez majetku, případně že jde o firmu napsanou na nic netušícího bezdomovce. Nebo jako u Amira na někoho z rodiny.

Další firma v řadě se už tváří jako legitimní obchodník, který už ve svojí zemi nakoupil zboží s daní a chce ji tedy po státu zpět. Takových nárazníkových firem („bufferů“) může existovat víc nebo se transakce můžou různě větvit, s cílem kontrolory zmást a spojitost řetězce zamaskovat.

Česká stopa

Amir měl od lidí, kteří akci řídili, za úkol zapojit svoje firmy právě jako tyto „buffery“ a „missing tradery“. Žádný z těchto maskovacích článků ani nemusel mít bankovní účet, protože zboží putovalo přes on-line platformy, bez pohybu reálných peněz. „Zisky se nějak vypočítají a na konci rozdělí,“ popsal Amir praxi u výslechu.

Zhruba do tohoto období spadají i Amirovy obchody s Českem. Mohlo k nim dojít i dřív, kdy se ještě snažil reálně obchodovat. Aniž upřesnil dobu, do spisu Amir uvedl, že mobily kupoval také od české firmy 2P Agency a prodával je dál do Německa. „Byly mnohem levnější kvůli chybějící dani,“ stojí ve výpovědi. Mobilů prý bylo kolem tisícovky, ale není jisté, zda do Německa vůbec dorazily.

V českém obchodním rejstříku figurují tři navzájem propojené firmy, v jejichž názvech se 2P Agency objevuje – jedna z nich je v konkursu, druhá v insolvenci a její podíl v třetí firmě obstavil Specializovaný finanční úřad v Praze, kde se karusely řeší. Daňová správa má zakázáno sdělovat cokoli o konkrétních poplatnících, ale okolnosti podle znalců problematiky přesně odpovídají daňovému karuselu.

Hypotéze, že české firmy v něm nejspíš hrály roli missing traderů a bufferů, nahrává i skutečnost, že v jejich orgánech se velmi frekventovaně točili lidé cizokrajných jmen - mimo jiné s adresami v Rusku, na Ukrajině a v Moldavsku. Není možné ověřit, zda Amirova zmínka o jedné zásilce mobilů z Česka nutně znamená, že český stát v tomto konkrétním případě o něco přišel, ale je užitečné vědět, že síť, jejíž fungování Amir popisuje, měla svoji tuzemskou větev. Fakt, že karusely zasáhly i Česko, je koneckonců známou věcí, konkrétních případů je známa řada.

Větší vlna

„Začalo to u potravin, u brambor a u cibule,“ říká k začátkům karuselových obchodů Pedro Seixas Felicio, který je rozkrýval čtyři roky jako vyšetřovatel Europolu, unijní organizace pro boj s organizovaným zločinem. Karusely jsou podle něj dnes dílem vysoce organizovaných skupin, které řídí „vrcholní zločinci“. Lidé, kteří se problém snaží v Evropě potírat, podle Felicia vesměs vědí, kdo operace řídí. V místech, jako je Dubaj, kde po zdrojích bohatství nikdo moc nepátrá a kde žádat o vydání nemá velký smysl, jsou ale bezpečně schovaní.

Podvody se postupem času rozšířily na řadu dalších komodit, od aut přes stavební materiály, pohonné hmoty a elektroniku až k virtuálním statkům. V oblibě byly svého času již zmíněné emisní povolenky, které není třeba nikam vozit a dá se s nimi obchodovat velmi rychle. Unie u nich na DPH přišla odhadem o sedm miliard eur a trh s nimi, zřízený na podporu bezemisní energetiky, kvůli nájezdům karuselových podvodníků málem zkolaboval. Britský expert Stone tvrdí, že podvody zasáhly až 90 procent trhu s povolenkami.

Amir o povolenkách slyšel poprvé v 19 letech, na hannoverském veletrhu CeBit od indického podnikatele, který si říkal Adam Hicks. Pár měsíců poté se znovu potkali v Dubaji, kde Hicks Amira přesvědčil, aby se do machinací přidal a propůjčil síti znovu svoje firmy na pozice bufferů. Před Vánoci 2009 Amir strávil pár příjemných dnů v Las Vegas s člověkem, kterého mu Hicks představil jako jeden z mozků celé operace. Útrata v luxusním zábavním resortu Wynn při tomto pobytu dosahovala 100 až 200 tisíc eur denně, v ceně byl mimo jiné komorník, non-stop šofér a „dvě společnice“.

Slušné byly i Amirovy podíly, byť později prý přišel na to, že šlo jen o malé zlomky z celkových výnosů. Buffery a missing tradeři mají podle Amira nárok maximálně na tři promile ze zisku. U Amira šlo podle vyšetřovatelů spíš o víc, možná až o procento.

Amir prý tou dobou snil o návratu „k něčemu čistému, s rodinou“, ale tomu vývoj nepřál. Kolem dvacátých narozenin se nadobro přemístil do Dubaje a do USA. Podvody s povolenkami přerostly tou dobou v Německu ve velkou aféru, do které se zapletla i Deutsche Bank. V roce 2010 měli němečtí vyšetřovatelé v rámci pátrání po jiné větvi podvodníků napíchnutý Amirův telefon a zatkli jeho sestru. Amir za ni zaplatil přes právníka kauci 450 tisíc eur a souhlasil s anonymní výpovědí přes Skype, kde vyšetřovatele mimo jiné varoval, že dalším nosičem krácení DPH po povolenkách bude plyn a elektřina.

Po půl roce se Amir odpojil, ale jeho spis v Německu se dál plnil. Bundeskriminalamt, německá obdoba FBI, na něj v lednu 2014 sepsal 90stránkový zatykač a požádal Američany o spolupráci. Poslední březnový den od nich přišel tip, že Amir sedí v letadle z Dubaje, které přistane za pět hodin v San Francisku. Zatykač i celý spis bylo třeba přeložit mezitím do angličtiny, ale Němci to stihli, a tak Amir z pasové kontroly v cíli putoval rovnou za mříže, do společné cely s dalšími 12 zatčenými.

Rok poté si ho němečtí detektivové odvezli domů, na ruce měl po cestě hodinky Audemars Piguet Royal Oak za 60 tisíc eur. O další rok později poté začal v Kolíně nad Rýnem soud, kde Amir i další tři obžalovaní 14. dubna 2016 přiznali vinu.

Za 47 případů daňových podvodů Amir dostal pět a půl roku. Po třech měsících byl ale zase volný kvůli započtení vazby. Soudce vysvětlil mírný rozsudek tím, že spolupracoval (jeho výpověď později pomohla v kauze Deutsche Bank), svých skutků litoval a zapletl se do organizované sítě v mladém věku a v tísni.

Mezitím už němečtí vyšetřovatelé o Amirovi ztratili přehled. Podle fotek na Instagramu si ale nežije špatně – sdílí selfie z Champs-Elysées v Paříži, ze safari, z novoročního večírku v Hong Kongu nebo z nočních klubů v Las Vegas. V síti, jejíž byl součástí, se Německu podařilo zachránit pět milionů eur, z toho desetinu zaplatil sám Amir. Něco mu ale zjevně ještě zbylo.