Práce bobtná, komunikace selhává a hovadiny je těžké vyvracet

Investorský blog collaborativefund.com sepsal několik – vědeckých i nevědeckých - zákonů, které se sice týkají specifických oblastí života, ale mají v lidské existenci univerzální platnost:

1. Littlewoodův zákon: Zázraky se dějí pravidelně a je třeba s tím počítat. John Littlewood byl matematik, který vysvětloval ideu zázraků čistou statistikou. „Littlewoodův zákon o zázracích říká, že každý běžný člověk zažívá během života zázraku v počtu zhruba jeden měsíčně,“ cituje blog fyzika Freemana Dysona, který dal zákonu jméno. „Důkaz je jednoduchý. Bdělý čas, kdy jsme aktivně zapojeni do svého žití, je, dejme tomu, zhruba osm hodin denně. Během té doby vidíme a slyšíme dějící se události v počtu jedna za vteřinu. Takže celkově jich zažijeme 30 000 za den, zhruba milión měsíčně. V naprosté většině jsou tyto události bezvýznamné, šance na zázrak je plus mínus jedna k miliónu. Z toho plyne, že každý může ve svém životě čekat průměrně jeden zázrak měsíčně.“

2. Brandoliniho zákon: Množství energie potřebné k vyvrácení hovadiny je o řády větší než energie nutná k jejímu vytvoření. Tzv. asymetrický princip hovadiny, jak italský počítačový expert Alberto Brandolini svůj zákon pojmenoval, je platný v jakékoli oblasti a stojí na třech základních pravdách: a. Lidé neradi přiznávají, že se v něčem nevyznají nebo něčemu nerozumějí, takže když jsou vystaveni nesmyslnému tvrzení, radši moudře pokývají hlavou, než by řekli „tohle nechápu“. Obzvlášť to platí pro skupinové události. b. Prokázat, že se něco nestalo, je často velice obtížné, a proto v justici leží důkazní břemeno na obžalobě. Mimo soudní budovy se ale rozšířil opačný přístup: „žalobce“ vznáší tvrzení jako svoje svaté právo a nesouhlasící či obviněný ho musí vyvrátit důkazy. c. Na trhu je velká poptávka po špatných a obviňujících zvěstech, protože čtenářům dávají intelektuální zdůvodnění pro jejich osobní nechuti, averze a předsudky. Čím víc lidí touží po tom, aby byl špatný výrok pravdivý, tím obtížnější je pak přesvědčit je, že pravdivý není.

3. Parkinsonův zákon bobtnající práce. Historik Cyril Parkinson formuloval svou tezi v roce 1955 pro časopis The Economist: „Běžné pozorování života ukazuje, že práce bobtná tak, aby vyplnila veškerý čas, který je k dispozici pro její vykonání. Takže například starší dáma na penzi může strávit celý den psaním a posíláním pohlednice své neteři na venkov: dlouze vybírá pohled, hledá adresu, brýle, pak ještě déle tvoří kompozici a nakonec stráví dvacet minut přemítáním, zda si pro cestu k poštovní schránce vzít deštník, anebo ne. Takže záležitost, která zaměstnanému člověku zabere zhruba tři minuty, může být pro jiného celodenní dřinou plnou pochyb a úzkostí.“ Na podobném principu funguje víc věcí. Například výdaje mají tendenci se nafukovat podle příjmů, očekávání rostou úměrně k velikosti úspěchu, schraňovaná internetová data podle velikosti úložiště a podobně.

4. Wiiův zákon: Komunikace obvykle selže, a když ne, tak náhodou. Profesor ekonomie na univerzitě v Helsinkách a poslanec finského parlamentu Osmo Wiio formuloval několik zákonů o lidské komunikaci včetně následujících: „Pokud vzkaz může být pochopen různými způsoby, bude s jistotou pochopen způsobem, který způsobí největší škody.“ - „Čím víc se o něčem komunikuje, tím menší naději na úspěch tato komunikace má.“ - „V masové komunikaci je důležité ne to, jak věci opravdu jsou, ale to, jaké se zdají být.“

5. Millova chyba: Považovat známé za nejlepší. Skotský ekonom 19. století James Mill prohlásil za „logicky nezpochybnitelné“, že konstituční monarchie je nejvyšší přirozenou formou vlády. Není důležité, jestli se ve své logice mýlil, či ne. Postřeh, o který jde, formuloval ve své knize „Doma ve vesmíru“ americký teoretický biolog Stuart Kauffman: „James Mill jednou z toho, co považoval za nezpochybnitelné prvotní principy, dovodil, že nejvyšší formou vlády je ta, kterou znal – monarchie v Británii jeho časů. Nebezpečí, že bude optimalitu odvozovat z familiarity, vidí nad každým z nás. Říkejme mu Millova chyba.“ Vyhnout se této chybě a důvěrně známé nepovažovat automaticky za optimální vyžaduje obzvláštní dávku skepse. Protože to, co znáte, tvoří ve vaší hlavě nejsrozumitelnější příběh, se kterým to, co neznáte, může i přes možné výhody těžko soupeřit. „V osobním přesvědčení nehraje příliš velkou roli ani kvalita důkazů, ani jejich množství,“ napsal k tomu známý psycholog a ekonom Daniel Kahneman. „Důvěru ve správnost svých pohledů opírá člověk ze všeho nejvíc o kvalitu příběhu, který může vyprávět o tom, co vidí - i když vidí málo. Často se nám nepovede připustit si možnost, že naše soudy jsou neúplné a že možná existují důkazy, jež by je mohly zkomplikovat. To, co vidíme, je vše, co je.“

Na blogu collaborativefund.com najdete i další podobné zákony.