Pieta za mrtvé chlapce a proti lhostejnosti

Jezero Lhota kousek od Staré Boleslavi je krásné místo: čistá voda, nohy v borovém lese našlapují neslyšně do měkkého mechu, dlouhé písčité břehy příjemné pro ležení, pozvolný vstup pro děti. V neděli odpoledne sem cestou kolem plotu proudí hodně lidí a většina z nich je z vietnamské komunity.

Míří na pietu za dva chlapce, kteří v tom jezeře první srpnový čtvrtek utonuli. Podle informací z vietnamské komunity šlo o bratrance, bylo jim pět a sedm let.

Pietní setkání u křížku na rozcestí na kraji jezera, kousek za plotem, které koupání odděluje od lesa, svolali filmoví dokumentaristé Ivo Bystřičan a Bohdan Bláhovec. Povědomí o akci se na sociálních sítích dostalo i mezi vietnamské spoluobčany a rozloučit se – poprvé, ještě před pohřbem – se synem přišel i tatínek jednoho ze zesnulých chlapců. Pan Ha u křížku s fotografií rozesmátého pětiletého chlapce poděkoval všem, kteří přišli, těm z vietnamské komunity i lidem české národnosti, promluvil o bolesti rodiny a naději, že syn s nimi navždy bude a hledí na ně z nebe. „Nechceme to nikomu dávat za vinu,“ řekl také.

Právě vina a lhostejnost byly tématy, které se kolem případu utonulých dětí v posledních dnech často probíraly: svědectví lidí z koupaliště, která jako první přinesl Blesk, mluvila o tom, že personál obsluhující provoz jezera se ke dvěma zoufalým matkám, které nemohly ve čtvrtek odpoledne své syny najít, choval s přezíravostí a laxně. Objevovaly se komentáře hovořící o xenofobii – že kdyby s prosbou o pomoc přišly české matky, možná by personál vyhlásil rozhlasem zprávu, že se pohřešují dvě děti, dříve, a možná by se podařilo zorganizovat dřív hledání dětí ve vodě. Ve čtvrtek totiž všichni hledali děti na souši, v domnění – které těžko říct, kde se vzalo, možná pocházelo z jazykové bariéry, protože maminky chlapců mluvily vietnamsky – že se děti někde zaběhly. Bohužel tomu tak nebylo – a potápěči je později vylovili už bez naděje na záchranu.

„Sešli jsme se tu, abychom si uvědomili, že je důležité lhostejnost překonávat, abychom žili přítomnými okamžiky. Abychom to, co znamená společnost, naplňovali tím, že se k sobě chováme se vší vzájemností, že nezůstáváme nečinní, když víme, že se někomu děje bezpráví, že je někomu ouzko, těžko…, že jsme prostě aktivní,“ řekl na úvod pietního obřadu Ivo Bystřičan. Mluvit mu dělalo obtíže, dojetí tu, u kříže obsypaného svíčkami, na něž sem do vyprahlého lesa přijeli dohlížet hasiči tiše stojící opodál, bylo všudypřítomné. A pak ten pocit, zejména u lidí s českými kořeny, kteří sem povětšinou přijeli z Prahy, že za to nějak všichni můžeme.

„Jejich smrt provázela podivná netečnost a lhostejnost lidí – možná to bylo vedrem, možná velkým množstvím lidí a možná taky ještě něčím jiným. Chceme nyní kajícně a soucitne přijmout podíl na žalu jejich rodičů,“ začal lesní bohoslužbu evangelický farář Petr Sláma. „Všichni jsme dnes pozůstalí.“

Smrt dětí vyšetřuje policie, i to, jestli někdo neselhal. Ale o tom tu mezi desítkami vietnamských lidí – celkem se u kříže sešlo přibližně 120 lidí a většina byla z vietnamské komunity – nikdo nemluvil. „Nechceme na nikoho ukazovat a dávat mu vinu. Věřím, že chlapci se teď na nás svrchu dívají a říkají: neobviňujte se, buďte na sebe hodní,“ přemýšlela paní Thu, slzy všude.

Na pietu přišli i lidé z okolí, i když byli v menšině: žena, která se účastnila hledání, popisovala, že skutečně na místě nikoho nenapadlo, že by děti mohly být pod hladinou – zkrátka ta původní informace zněla „ztratili se“, proto rekreanti, kteří se do pátrání zapojili, hledali po lese. A že nikdo neviděl děti se topit, to tu další žena s kurzem záchranářky vysvětlovala tichým hlasem okolostojícím – že děti s vodou obvykle nebojují, že jen tiše sklouznou pod hladinu.

Rodiny se zatím ke smrti svých chlapců nevyjádřily, i vietnamská komunita tiše čeká, zda promluví a vyjádří se ke spekulacím, že se personál koupaliště nechoval profesionálně – až v neděli poprvé se doslechli od otce pětiletého chlapce, který u křížku sdělil, že „nechce mikomu dávat vinu“. „Mluvím jen za sebe, ale myslím,  že kvůli spravedlnosti bychom se měli dozvědět, jak to bylo,“ říkala mladá česko-vietnamská žena Eva, která pomáhala informaci o pietě rozšířit do vietnamské komunity. „Aby se to už neopakovalo.“

A pak, při společném obřadu, kde se mísily křesťanské a budhistické prvky, když po čtení z Bible v obou jazycích společný kruh melodicky odříkaval mantru a pak tu každý hodil hrstku rýže směrem ke kříži, bavili se dojatí lidé cestou domů o tom, proč se navzájem vlastně víc neznáme.