Otázka nezní, jestli děti migrantů integrovat, ale jak je integrovat

Georg Krapp (64) vedl deset let výběrové německo-české gymnázium v Praze. Pak odjel zpět do Berlína a nastoupil jako ředitel do školy, kterou pro špatné výsledky chtěli zavřít. Využil zkušenosti nabrané v Česku a vybudoval úspěšné a žádané gymnázium pro děti tureckého či arabského původu, jejichž problémem byla malá znalost němčiny na úrovni vzdělávacího jazyka.

Proč jste chtěl učit na škole, kterou v té době měli všichni za ztracenou?  Kde počty dětí výrazně klesly, chyběli učitelé a k maturitě dospělo velmi málo studentů?

Díky působení na gymnáziu na Pražačce jsem se naučil vše potřebné k vyučování studentů, jejichž mateřským jazykem není němčina. Řekli jsme si, že ve výsledku je to na Albert Schweitzer Schule stejné. Jediní Němci jsou učitelé.  Z 600 studentů je přes 90 procent tureckého, arabského, albánského, rumunského nebo bulharského původu, případně pochází z celého světa od Srí Lanky po jižní Afriku.  České děti zvládaly matematiku i dějepis v němčině, podle německých osnov a podle německého zkušebního řádu. Proč by to nemohly zvládnout turecké nebo arabské děti?

Albert Schweitzer Schule ale byla škola před zavřením v tzv. špatné čtvrti, nikoli výběroví studenti jako na Pražačce …

Albert Schweitzer Gymnasium byla v 50. a 60. letech 20. století škola pro děti z měšťanských rodin… Když čtvrť přestala odpovídat statusu svých obyvatel, odstěhovali se a místo nich přišli migranti. Škola ale dále pokračovala ve svém programu: tedy že žáci, kteří zde chtějí studovat, musí mít určité schopnosti. Nové děti ale nebyly pro gymnázium způsobilé.  Otázku jsem tedy otočil: je gymnázium způsobilé pro děti? Jak se musí změnit, aby žáci dostali stejnou vzdělávací šanci jako německé děti? Mají přece z 90 procent německý pas, jsou tedy Němci - a z mého pohledu mají v souladu s ústavou a zákony právo na rovné vzdělávání. Předtím ho neměly a propadaly.

Proč propadaly?

Hlavně proto, že měly nedostatky na úrovni vzdělávacího jazyka. Každodenní jazyk ovládaly, bylo možné si s nimi povídat německy. Nedosáhli ale na německý vzdělávací jazyk - tedy úroveň znalosti nutnou pro studium.

Můžete uvést příklad?

Když jsem začínal, dělal jsem náslechy v hodinách dějepisu. Žáci v 7. třídě probírali téma „život na hradě“. Měli kousky papírků popsané částmi hradu a ten z nich měly sestavit. Mezi nimi bylo i slovo zugbrücke - padací most (v němčině je zug – vlak a brücke most pozn.) A jeden žák říká, pane Mayere, vy nás chcete napálit, probíráme středověk a tehdy vlaky neexistovaly. V němčině je „zugbrücke“ od slova tahat, ale slovo „zug“ je ve slovní zásobě dětí přítomno jen jednodimenzionálně - jako vlak. Děti neměly těžkosti jen v textech z němčiny nebo dějepisu, ale i v matematice, fyzice a biologii. Částem textu nerozuměly nebo si je mylně interpretovaly, a tím pádem měly špatné výsledky.

Čím si vysvětlujete takové mezery?

Každý věděl, že ty děti nejsou hloupější než německé, ale že je to důsledek jazykového deficitu. Děti tady a na severu Neuköllnu žijí v takzvaném sociálním ohnisku - místě, kde jsou hojně zastoupeny všechny negativní jevy jako kriminalita, prostituce, drogy. Severní Neukölln je nejkomplikovanější oblastí Berlína. Navíc žijí v téměř paralelní společnosti. Tady na Karl-Marx-Strasse, kde řada z nich bydlí, je možné vyřídit všechno od narození po pohřeb v jiném jazyce než němčině. Je možné mít tureckou porodní bábu, tureckého lékaře, udělat řidičský průkaz v turečtině. I když na to nepřistoupí, nepřijdou do styku s hodnotami většinové společnosti.

Takže úlohu mostu k většinové společnosti převzala škola?

Velký důraz klademe na jazykové vzdělávání, které úzce napojujeme na kulturní. Spolupracujeme s řadou partnerů jako etnologické muzeum, opera nebo divadlo, aby děti lépe poznaly německou společnost. Pořádáme výlety do Krakova a Osvětimi, ale i do Londýna a Paříže, abychom dětem zprostředkovali evropské myšlenky. Naše škola se za posledních 10 až 11 let vyvinula ve vzdělávací a integrační centrum. S maturitním vysvědčením mohou naši studenti studovat na každé vysoké škole; lépe se postavit na vlastní nohy.  Rodiče našich žáku jsou přitom z 80 procent příjemci sociální podpory.

V české diskusi o integraci Romů do většinových škol zeje propast, kterou se některým učitelům nedaří překročit. Jak jste přesvědčil kolegy, aby změnili přístup k žákům?

Než jsem nastoupil, velká část učitelského sboru odmítala tyto děti učit, pokud se nedoučí němčinu tak, aby nedělaly na jedné stránce 30 pravopisných chyb.

A rodiče se nezačnou o jejich vzdělání zajímat…

Přesně tak. Myslím, že by děti měly doma mluvit mateřským jazykem. Protože je to lepší než mluvit špatnou němčinou a fixovat si chyby.  Většina lidí říká rodičům, aby mluvili v rodině německy. Já říkám: Mluvte německy jen tehdy, pokud mluvíte dobře. Raději pošlete děti na kvalitní školu, kde probíhá výuka v němčině. Nelze říct rodičům, že oni zodpovědnost za to, co se jejich děti naučí.

Proč ne?

Protože sami nemají předpoklady pro učení. Máme rodiny, kde především ženy nemají povolání ani akademické vzdělání. Jsou z vesnice v Anatolii, kde pracovaly v oblasti olivových plantáží a kde se v létě do školy nechodilo, protože byla sklizeň. Máme hodně matek z tureckých a arabských vesnic, které jsou skoro na hranici analfabetismu.  Často až v Německu měly příležitost naučit se číst a psát. Nemohou svým dětem s učením pomoci.

Jak pak zadáváte domácí úkoly?

Zrušili jsme domácí úkoly. Přejmenovali je na cvičební úlohy a přesunuli jejich plnění do školy, kde děti podporuje pedagog. Nebylo to vlastně ani tak těžké. Když jsem přišel do školy, tak tam nebylo moc učitelů. Počet učitelů závisí na počtu žáků. Za posledních 5 až 10 let jsem ale mohl přijmout 50 pedagogů.  Počty se postupně zvyšovaly, jak přibývaly první úspěchy, a mezi rodiči se rozšířila šeptanda o škole, která nemá nos nahoru, a jejich děti tam dostanou skutečnou šanci. Dnes poptávka po škole převyšuje nabídku, takže jsem mohl nabrat kolegy, kteří byli ochotní spoluvytvářet profil školy. Takové, kteří se zajímali o vzdělávací jazyk, byli kvalifikovaní v oblasti němčiny jako cizího, nebo druhého jazyka - a řekli si, že naše škola je pro ně zajímavější než jiná v bohaté čtvrti.

To zní skvěle. Zároveň ten proces musí být hodně náročný. Proč to děláte?

Protože to vnímám jako povinnost.  Jsem německý občan, žiji ve společnosti, kde počty migrantů rostou. Německo se nemůže uzavřít; je moc velké na to, aby uzavřelo hranice jako třeba Česko, Rakousko nebo Slovensko. Proto otázka nezní, jestli děti migrantů integrovat, ale jak je integrovat.

Spousta lidí by s vámi nesouhlasila…

Ano, znám i jiné názory, například z debat pravicových extremistů. Ti ale zapomínají, že obyvatelstvo stárne. Čím větší hojnost společnost zažívá, tím méně se v ní rodí dětí. Protože přání mít druhé auto bývá silnější než přání mít druhé dítě.  V Německu připadá na jednu ženu 1,2 dítěte. To je málo. Německá společnost postavená na výrobě a know how potřebuje dorost - a ten by nebyl, kdyby neexistovala migrace. A co důchody? Kdo je zaplatí? Sami Němci ne.

Jaké máte krédo?

Rozhodující otázka, kterou si škola musí položit, je - ne jestli jsou děti vhodné pro ni, ale jestli je škola vhodná pro ně. Musí pořád promýšlet, jak vzdělávací nabídku upravit. Když mají noví žáci deficity v matematice, musíme je odstranit. Samozřejmě ale požadujeme, aby se snažily s veškerou energií. Všem musíme ukázat, že je nutné se namáhat;  musí ukázat, že něčeho chtějí dosáhnout. Nemohou si myslet, že půjdou na naše gymnázium a dostanou dobré známky zadarmo. I u nás mohou propadnout a selhat.

Jak přistupujete k žákům?

S respektem. Záleží nám na nich a na tom, aby měli dobré výsledky. Někteří lidé říkají, že se nevyplatí se jim věnovat. Často používají argument, že „něco neumí“, „nechtějí se učit“. Skoro 10 let jsem žil v Praze. Bydlel jsem na Žižkově, kde žilo hodně Romů. A na Pražačce nebyl jediný Rom. Jednou jsem se zeptal, proč u nás na gymnáziu nestudují Romové, a řada lidí mi odpovídala: my se snažíme, ale oni nechtějí. To si nedovedu představit.

A podle vás chtějí?

Našim tureckým a arabským rodičům říkám: když své dítě dáte na gymnázium, musíte to chtít. Často říkají, že museli opustit zemi a že si přejí, aby jejich děti žily, pracovaly, měly rodiny a zemřely v Německu. A to je nutný předpoklad: že jak rodiče i děti jsou připraveni vydat se na cestu vyššího vzdělávání. V Česku jsem vždy slyšel, že Romové takto nastaveni nejsou. A nikdy jsem nezjistil, jestli to tak skutečně je.

Jezdí k vám hodně zahraničních delegací. Co je nejvíce zajímá?

Třeba Američané byli překvapení, že jsme běžné německé gymnázium. Zatímco oni zřizují pro Mexičany speciální školy, kde nemají stejný učební plán jako ostatní. Byli nadšení, že pracujeme s německým vzdělávacím plánem a že jsme změnili jen metodicko-didaktické metody. Všem delegacím se nejvíc líbilo, že nepodporujeme segregaci, že nezřizujeme speciální školy. I nyní mezi uprchlíky přichází hodně dětí.  Pro ty, které neumí ani slovo německy nebo jen špatně anglicky, se vytvářejí tzv. uvítací třídy. Tam jsou ale co nejkratší dobu a i tato třída je součástí běžné školy. Jakmile se naučí základy jazyka, začnou chodit do běžných tříd. Zatím aspoň na některé předměty – do hudební a výtvarné výchovy, francouzštiny, tělocviku a až poté do němčiny.

Namísto segregace tedy co nejrychlejší společné vzdělávání…

Ano, netřídit děti, a co nejrychleji je zapojit mezi ostatní. Já speciální školy nepovažuji za dobré, protože v nich nevznikají vzory. U nás je to kritické, máme 99,7 procenta dětí neněmeckého původu. I tady nám chybí německé děti jako vzory. Ale máme mnoho tureckých a arabských rodin, které už jsou v Německu dlouho, v nichž už třetí nebo čtvrté dítě chodí do školy. Integrace znamená zažívat věci na vlastní kůži. Pak se nestávají takové věci jako obtěžování žen severoafrickými muži na Silvestra v Kolíně. Nepomůže, když si v ústavě přečtou, že ženy a muži mají rovná práva a každý má právo na sexuální určení. Musí zažít, jak Němci se svými ženami rovnoprávně zacházejí, jak učitelé s kolegyněmi rovnoprávně jednají, jak chlapci a děvčata v pracovní skupině spolupracují. To je integrace. Zažít normální fungování společnosti.

Autorka je koordinátorkou interkulturního vzdělávání programu Varianty