Nezničitelný kafemlejnek

„Nevěříme lidskému úsudku, nevěříme si navzájem, a tak necháme na počítači, aby vše vyhodnotil a dokonce nám řekl, jak rozdělit peníze.“ Tak před pár dny shrnul podstatu systému hodnocení vědy přezdívaného „kafemlejnek“ ekonom Daniel Münich. Zbavit se kafemlejnku založeného na sčítání bodů za dosažené vědecké výsledky a jejich mechanickém přepočtu na peníze se česká věda pokouší již řadu let, stále se jí to však úplně nedaří. Jeho náhrada je sice již víceméně připravena, ale otázka je, nakolik se prosadí.

Kafemlejnek se začal rodit na akademických pracovištích i v kancelářích úřadu vlády koncem 90. let, v plné síle se však objevil na scéně až v druhé polovině minulé dekády. Původně měl sloužit k tomu, aby odhalil nejslabší vědce a týmy - když nemáte výsledky a nepublikujete vůbec nebo jen v nevýznamných časopisech, kafemlejnek vám prostě žádné uspokojivé skóre „nenamele“ a není o čem diskutovat. V tomto ohledu určitou pozitivní roli sehrál. „V řadě oborů přírodních a technických věd skutečně odřízl zbytný výzkum a začal vědce motivovat ke špičkovému výkonu,“ řekl Münich během své přednášky pro Učenou společnost ČR.

Podle hesla „dobrý sluha, ale zlý pán“ se však kafemlejnek rychle vymkl kontrole. Začal se používat nikoliv pouze k identifikování nejslabších, ale k rozdělování tzv. institucionální podpory na rozvoj výzkumných organizací v podstatě napříč českou vědou - a tady narazil na své limity. Těžko lze podle něj hodnotit společenské a humanitní obory, navíc skrytě motivoval vědce, aby se soustředili nikoliv na kvalitu, ale na honbu za body, a učili se tak v systému bez velké námahy přežít. Podle Münicha také odstranil z rozdělování peněz (mluvíme o penězích pro výzkumné instituce, nikoliv pro jednotlivé vědce vyplácené z grantů) jakýkoliv veřejný zájem, možnost, například říci: Tenhle výzkum je pro společnost důležitý, proto jej podpoříme.

Celkový efekt tak byl negativní. Audit renomované zahraniční firmy už počátkem této dekády konstatoval, že kafemlejnek v české vědě rozeštvává lidi, fragmentuje výzkum, nepodporuje inovace a nepřispívá k navazování vztahů mezi akademickým sektorem a průmyslem. Začala se proto připravovat jeho náhrada.

Pozor, jste v „déčku“

Po mnoha letech diskusí a hledání cest je dnes v podstatě hotov následník kafemlejnku označovaný ne zrovna přitažlivým názvem Metodika 2017+. Jednotlivé výzkumné instituce (například Univerzita Karlova) a také jednotlivé obory budou v jejím rámci každých pět let hodnoceny nikoliv už jen podle bodů za výsledky výzkumu. Větší slovo získá „lidský faktor“ – především komise zahraničních expertů, které v rámci takzvaného peer-review přijedou na dané pracoviště a posoudí jej. Zohledněny budou i další věci, třeba význam daného oboru pro společnost. Podle výsledků se nakonec výzkumné instituce rozdělí do čtyř kategorií A až D - v „áčku“ skončí ti nejlepší, nejhorší spadnou do „déčka“.

Nevyjasněných nicméně zatím zůstává několik věcí. Zmíněná Metodika, jež se má začít používat v kompletním provedení od roku 2020, sama neurčuje, kolik peněz se podle ní nakonec rozdělí. Dosavadní zkušenosti přitom moc optimismu nevyvolávají. Akademie věd kafemlejnek sama nikdy nepoužívala, před lety si dobrovolně zavedla systém vnitřního hodnocení podobný nynější Metodice a již dvakrát jej uplatnila včetně hodnocení svých pracovišť zahraničními experty – na financování jednotlivých ústavů se to však odrazilo jen nepatrně. Úspěšné akademické týmy a ústavy dostaly přidáno většinou jen zanedbatelně, méně úspěšné jejich slabé výsledky nakonec moc nebolely. „Akademická rada, jejíž jsem byl členem, neměla tu odvahu. Byl jsem pro to, aby se hodnocení odrazilo na financování ústavů dvakrát až třikrát více, ale neprosadil jsem to,“ říká Jiří Chýla z Fyzikálního ústavu AV ČR.

Další nejasností je, jak hluboko do spodních pater české vědy Metodika pronikne. Používat se má hlavně při dělení peněz jednotlivými poskytovateli, tedy například ministerstvem školství, jež rozděluje prostředky vysokým školám - Karlově univerzitě, Masarykově univerzitě a podobně. Zástupci vysokých škol přitom mají z nového systému strach: obávají se ministerských úředníků, kteří se již nebudou řídit žádným čitelným „kafemlejnkovým“ algoritmem a mohou rozhodovat značně svévolně.

Níž už Metodika nesahá. Rektor Karlovy univerzity z jejích výsledků nevyčte, kdo je na jeho škole dobrý, a kdo ne. Pokud se to bude chtít dozvědět, bude si muset zorganizovat vlastní hodnocení, při němž se principy Metodiky může, ale nemusí inspirovat. Každopádně by mělo zasahovat až na úroveň jednotlivých vědeckých týmů; návštěvy zahraničních expertů jsou přitom drahé a složité na organizaci, proto existuje obava, že vysoké školy pro dělení peněz budou dál používat starý dobrý kafemlejnek, který si oblíbily, stále na něj sázejí a nebude snadné je přimět, aby se ho vzdaly.

Zdvižené obočí

Sečteno a podtrženo: hrozí, že v Česku sice vznikne moderní a poměrně drahý systém hodnocení vědy, ale do rozdělování peněz se promítne jen minimálně. Užitečný snad může být i tak – je dobré na základě rozumných kritérií zjistit, kde lze najít kvalitu a kde nikoliv. „Pokud se bude chtít rektor dozvědět, jestli vysoká škola udělala za jeho vlády nějaký pokrok, jestli dostihla Harvard nebo MIT, z dat to vyčte,“ řekl v diskusi na Učené společnosti koordinátor zavádění Metodiky, kybernetik Michael Šebek. A totéž se z údajů dozví i ostatní, což může vyvolat tlak na odstoupení neúspěšných rektorů.

Na druhou stranu, kdo si vede dobře a kdo je slabý, to se mezi vědci neoficiálně ví i bez složitého hodnocení. Vnucuje se proto otázka: Pokud se výsledky Metodiky neodrazí na financích pro jednotlivé výzkumné instituce, má celé to drahé, složité, každých pět let se opakující cvičení s účastí zahraničních expertů vůbec smysl?

Otázkou také je, co si vlastně počít s těmi, které výsledky Metodiky zařadí do kategorie D, kategorie neúspěšných. Sebrat jim peníze a nechat je vyhladovět, nebo jim naopak přidat, a nabídnout jim tak možnost zlepšení? I o tom se po Münichově přednášce pro učenou společnost bez jasného závěru debatovalo. Někteří z přítomných se obávali, že by peníze navíc dané pracoviště pohltilo bez viditelného zlepšení.

Problém české vědy tak nejspíš leží jinde než v systému hodnocení: „Žádná metodika nebude dokonalá, nezpůsobí všeobecnou nápravu věcí lidských. Na rozdíl od většiny civilizovaných států u nás chybí jakási etika vědecké komunity. Pracoval jsem v zemích, kde takové sofistikované hodnocení ani nemají, ale lidi tam některé věci neudělají. A když ano, někdo zdvihne obočí a už se to neopakuje,“ poznamenal na zasedání Učené společnosti Šebek, který působil například na prestižní švýcarské technice ETH Zürich.