Nechali jsme kázat bludy proti inkluzi

„Výraz ‚má rád‘ u něj není to pravé, nefunguje emotivně, je velmi věcný,“ říká o novém ministru školství Robertu Plagovi jeho někdejší šéf, končící minstr školství Stanislav Štech. Profesor pedagogické psychologie na Karlově univerzitě ministerstvo vedl od letošního července, kdy rezignovala Kateřina Valachová. Školské politice se ale věnoval po celé funkční období vlády Bohuslava Sobotky, nejdřív jako jeho poradce a později náměstek Valachové.

Bude se vám po roli ministra stýskat?

Stýskat ani ne, ale ta zkušenost je nesmírně cenná. Dala mi spoustu empirického materiálu k dalšímu výzkumu, k přemýšlení.

O čem?

Máte ideu, přesvědčivá data, která ji podporují – a najednou zjistíte, že její zavádění do praxe je daleko komplikovanější, než by se dalo čekat. Divíte se, jací hráči do toho vstupují. A zjišťujete, jak důležitý je onen sokratovský kairos, příhodný okamžik. Vezměte si třeba, jak se změnily nálady veřejnosti, pokud jde o inkluzivní vzdělávání. V roce 2013 bylo jasně pro inkluzi 65 procent lidí, proti bylo jen zhruba 20 procent, v roce 2016 bylo naopak proti inkluzi 60 procent lidí. Nálada se totálně převrátila. Jde o to vyhodnotit, co se stalo, do jaké míry je to dané tím, že jsme udělali chyby, či jakou roli v tom hrála masivní dezinformační kampaň.

Není tohle přemýšlení spíš než o inkluzi právě o mechanismu dezinformačních kampaní?

O tom mluvím, Blesk hledal chyby inkluze osm měsíců, prakticky denně. Lidé jako Václav Klaus mladší říkali veřejně domněnky, třeba že děti ze speciálních škol budou masivně přecházet do škol běžných, a někdy i lži – jako že všechny děti musí do běžných škol povinně. A nikdo je nenutil to dokládat. My jsme neměli co říkat, čekali jsme na data. Teď už můžeme říci, že k žádnému masovému přechodu dětí nedošlo; a už vůbec ne dětí s mentálním postižením. Výrazně – asi o osm tisíc – naopak narostl počet dětí s poruchami učení a o 3 700 počet dětí s poruchami chování. Ale ty už v běžných školách v drtivé většině byly. Je to tím, že jsme řekli, že budeme identifikovat i nižší stupně poruch, na které je možné čerpat podpůrná opatření. Tahle skoková změna zahltila poradenská zařízení, to jsme nedocenili. A když konečně máte data, pokoušíte se diskutovat, ale už je pozdě – veřejné mínění už je ovlivněno dezinformacemi, že inkluze je škodlivá.

Dělal byste s touhle zkušeností něco jinak?

Zpočátku jsem váhal, jestli společné vzdělávání neodložit, nenechat delší dobu na přípravu a informování o něm. Pak jsem názor, že bychom mohli rok počkat, korigoval. Spočítal jsem si, kolik času a peněz už bylo investováno na centra podpory inkluzivního vzdělávání (CPIV) a střediska podpory inkluzivního vzdělávání (SPIV) a do dalších projektů. Usoudil jsem, že by to bylo po roce odkladu v podstatě stejné. Ale dbal bych na profesionálnější a jednotnější informování lektorů v terénu: aby se nestávalo, že nějak informovali, pak přijel ministerský tým nebo inspekce a říkali něco jiného. Mezi učitele to vnášelo nedůvěru.

Co způsobuje jejich neklid kolem inkluze?

Především fakt, že se jedná o masivní zásah do přístupu, na jaký je zvyklá řada učitelů běžných škol, do jejich představ o tom, co je to vzdělávat. Zhruba 77 procent dětí se speciálními vzdělávacími potřebami dnes chodí do běžných škol, před inkluzivní změnou to bylo něco přes 72 procent, zároveň stoupá počet rodičů, kteří chtějí individuální integraci, nikoliv zařazení dítěte do speciální třídy v běžné škole. Ze statistiky vyplynulo záhadné číslo: mezi lety 2015 a 2017 poklesl počet dětí s lehkým mentálním postižením o 1 500. Je to tím, že poradny jsou opatrnější, když se setkají s hraničním dítětem, řeknou: Zkusme to v běžné škole, nedávejme mu hned nálepku. A to pak má vliv i na učitele – jestliže mu říkáme, ono to s podporou může jít, cítí se povinen to zkoušet a dítě někam vytáhnout.

Občas některý z politiků zmíní, že by inkluzi zrušil. Co si o tom myslíte?

Zrušit nejde, společné vzdělávání fungovalo i bez novely zákona, rodiče dávají děti čím dál častěji do běžných škol. Nikdo z těch, kdo říkají „zrušíme“, už neřekl jak. Modeloval jsem tedy za ně: jedna možnost je, že stát řekne, dělejte si, co chcete, ale nebudou na to peníze, částku snížíme, některá podpůrná opatření vyházíme. Jinou možností je novela zákona: necháme děti na vozíku či s poruchou učení, ale děti s poruchou chování už ne, ruší a jsou nepříjemné, a děti s mentálním postižením zakážeme úplně. Nebo je možné říci, že zachováme síť speciálních škol ve stávající podobě. Řekneme, že integrace v běžné škole se může zkoušet třeba rok dva, a když se nebude dařit, tak šup s ním do připravené sítě speciálních škol. Tahle poslední varianta je vlastně možná už dnes; uvidíme, jak se bude využívat. Cokoliv z toho by ale podle mě narazilo na odpor rodičů, ředitelů – z rozpočtu škol by jim ubyly dost velké částky -  nebo na ústavu, konkrétně na rovné zacházení.

Nejsou to tedy jen plané řeči, které není třeba brát vážně?

Vážně bych je bral, třeba proto, že o zrušení inkluze mluví předseda školského výboru ve sněmovně Václav Klaus mladší, a říká to skoro každý týden. Teď pracuji na textu o bludech protiinkluzivní lobby, zatím jsem jich napočítal pět a některé z nich jsou výslovné lži.

Jaký názor na inkluzi má váš dosavadní náměstek a budoucí ministr Robert Plaga?

Protože jsem na poradách o tomto tématu otevřeně mluvil, mohu s jistotou říci, že má celkem dobrý přehled. Ví, v čem jsou pozitiva, a co drhne. Ale jaký má názor, nevím.

Inspekce nedávno upozornila, že máme problém na druhém stupni základních škol. Míní, že je to mimo jiné předimenzovanými vzdělávacími programy. Nestálo by za to se například v dějepise rozloučit s představou, že je možné probrat celou historii od pravěku po současnost? Jinak totiž nezbude moc času na badatelský přístup, projekty…

Tohle je téma staré pětadvacet let, v řadě zemí západní Evropy se o tom diskutuje ještě déle. Já si myslím, že se proti sobě uměle staví učení kompetencí, dovedností a základních faktů. Dost jsem se zabýval poznávací činností, přednášel jsem o ní a sledoval ji výzkumně. Poznávací činnost má jinou strukturu u nováčka, který vstupuje do světa dějepisu, botaniky či matematiky – a jinou u toho, kdo je už na nějakém stupni rozvoje.

A jak by to mělo ideálně vypadat?

Předměty vyžadují, abyste měla nějaké opory, poznatky, znala základní fakta. Bez nich nezvládnete řešení zajímavé problémové otázky. Když tyhle prerekvizity, předpoklady, nemáte, pak výuka degeneruje na sice zajímavé a tvořivé, ale blábolení; na vyprávění si. Takže je třeba vytvořit předpoklady, aby dítě poznalo třeba estetickou krásu problému, ale zároveň ho nepřetížit. Klíčový problém je v tom, abychom dokázali v kurikulu identifikovat nezbytné pojmové sítě a nepřetěžovali děti tím, co je zbytné. My učitelé, a dělám to i já na vysoké škole, ale máme problém cokoliv vyhodit, naopak máme tendenci přidávat.

Proč mají učitelé tak nízké platy?

Ten proces začal už v 90. letech a nemám vysvětlení, proč se to stalo právě u učitelů. Naše vláda ale platy navýšila o 30 procent, když započtu i zvýšení, ke kterému došlo letos v listopadu. Není to na jásání, ale je to start, musí to pokračovat nejméně v dalších dvou letech. Cílem je, aby učitelé měli 130 procent průměrné mzdy, to je asi 40 tisíc korun hrubého; spolu s tím, jak porostou příjmy jiných profesí, nějakých 45 tisíc korun.

Strávil jste na ministerstvu dva a půl roku, zhruba půl roku v roli ministra. Co se povedlo, a co ne?

Určitě se povedlo nastartovat citelné zvyšování rozpočtu školství, o přibližně 30 miliard korun, a právě růst platů. Povedlo se i to, že se ze školství stalo téma, byli jsme často i kritizovaní - ale to není podstatné, důležité je, že se vzdělávání mluvilo. Nastartovalo se společné vzdělávání - nejsem naivní, je to proces na pět sedm let, ale první rok nehodnotím vůbec špatně. Dotáhla se novela zákona o vysokých školách, vznik akreditačního úřadu dává šanci na větší autonomii škol a zároveň na větší evaluační kontrolu zvenčí. Prošel zákon, který umožňuje reformu financování regionálního školství. Pozitivní je též prosazení povinného předškolního roku v mateřských školách – a když zbydou třeba tři tisíce dětí, které se ho nezúčastní, budeme vědět, že na jejich rodiny se musíme zaměřit jinak než školským zákonem. Důležitá je i možnost umístit do školky dítě mladší tří let. Tenhle trend se prosazoval dříve, ale tím, že se k němu přihlásil stát, vzal na sebe i odpovědnost za vytváření podmínek – nemůžeme to nechat jen na školkách a jejich zřizovatelích.

A co se nepovedlo?

Prosadit kariérní řád pro učitele, přes všechny výhrady, které mohly být k jeho podobě, byla hrubá chyba, že se neschválil. A školy mají pravdu, že narostla administrativa, přes všechnu naši snahu, aby k tomu nedošlo. Ale to nemá původ jen na ministerstvu školství.

Jaký je Robert Plaga, jakým bude ministrem?

Znám ho jako velmi informovaného člověka, pokud jde o vysoké školy, vědu a výzkum. V této oblasti byl velmi kompetentní náměstek, má přehled a umí jednat s vysokými školami, sekce pod jeho vedením odváděla vynikající práci.

A má chuť třeba přidávat učitelům? Má rád inkluzi?

Výraz „má rád“ u něj není to pravé, nefunguje emotivně, je velmi věcný. Vyhodnotí si věci, umí se podívat na jejich pozitiva i negativa, odhadnout, na co by to narazilo, je to hodně věcný manažer. Ale neznám jeho názory na žádné jiné téma, než je vysoké školství, nedokážu proto ani předjímat, co bude dělat.