Ministerstvo zvažuje změny, které mohou rozmetat inkluzi

Bývalý poslanec a dlouholetý předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása se chce tento týden stůj co stůj potkat s ministrem školství v demisi Robertem Plagou (ANO). Dostala se mu totiž do ruky novela vyhlášky o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (známější pod názvem inkluzivní vyhláška). A změny, jež v ní Plagovo ministerstvo chce udělat, Krásu vylekaly.

Hrozí, že děti na vozíku, s vadami zraku, sluchu, či jinými zdravotními handicapy, budou mít oproti dnešku ztížený přístup do běžných škol hlavního vzdělávacího proudu. Především proto, že ministerský návrh omezuje počet asistentů, kteří mohou být současně v jedné třídě. Zatímco podle současného znění vyhlášky, která vznikla za ministryně Kateřiny Valachové (ČSSD) a platí od roku 2016, mohly školy dostat peníze až na tři asistenty v jedné třídě, Plagova novela připouští jen jednoho asistenta na třídu.

„Vyhláška zatím není ve vnějším připomínkovém řízení, viděli jsme nějakou verzi a nevíme, zda je konečná,“ vysvětluje Krása, proč zatím nesvolává tiskové konference s alarmujícím poselstvím. Hned však psal ministrovi, a protože od něj nedostal odpověď, chystá se ho tento týden „honit“, aby mu řekl, že změny by zkomplikovaly život dětem se zdravotním postižením.

V pohotovosti je i Česká společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), kterou spoluzaložila někdejší náměstkyně ministra školství Klára Laurenčíková. „V novele jsou nebezpečné věci,“ říká. Plagova novela podle ní společné vzdělávání v podstatě gumuje. Z vyhlášky vypadlo generelní poselství, že do běžné školy má chodit co nejvíc dětí, že hlavní vzdělávací proud má vždy přednost před různými speciálními školami – pokud je to jen trochu možné a rodiče si to přejí.

A nejen to, vyhláška přímo otevírá cestu k tomu, aby ve „zvláštních“ školách pro děti s mentálním postižením znovu končily i děti bez postižení. Ruší tak tabu, které se za ministryně Valachové s velkými obtížemi podařilo prosadit. Věta - „Ve škole, třídě, oddělení nebo studijní skupině zřízené pro žáky s mentálním postižením se nevzdělávají žáci bez mentálního postižení.“ – je jednoduše škrtnutá.

Tím by se Česko vrátilo kamsi před rok 2007, kdy skupina osmnácti mladých Romů z Ostravy uspěla u Evropského soudu pro lidská práva se stížností, že automatickým zařazením do „zvláštní“ školy je stát diskriminoval. Soud vzal v úvahu fakt, že ve zvláštních školách Romové převažovali, a konstatoval, že nevidí nižádný prospěch v jejich výuce podle omezených osnov, protože to sociální a kulturní mezeru mezi nimi a majoritní společností jen  zvětšuje.

Úspěch Romů u soudu začal měnit tuzemskou praxi, hned od následujícího roku začal počet dětí v praktických školách klesat. Během několika následujících let se počet dětí s lehkým mentálním postižením, které chodily do běžných škol, zvýšil čtyřikrát – ze tří procent na dvanáct procent.

„Inkluzivní novela“ školského zákona a navazující inkluzivní vyhláška tak nezpůsobily revoluci, vlastně jen kopírovaly započatý trend. A jejich zastánci připomínali, že společné vzdělávání různě nadaných a různě motivovaných dětí je v řadě zemí běžné. Úroveň vzdělávání se jeho vinou nepropadá, naopak děti s handicapem jdou s ostatními rychleji dopředu a zvyšuje se všeobecná míra tolerance.

Zákon a vyhláška měly zároveň dát školám jistotu, že na podporu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami dostanou peníze. Předtím se totiž často stávalo, že škola najala asistenta, ale peníze na něj nedostala – musela pak ušetřit na učitelích a dalším personálu, aby ho zaplatila.

Společné vzdělávání dětí mělo nicméně od počátku mocné kritiky. Prezident Miloš Zeman tvrdil, že je neštěstí pro handicapované i nehandicapované: druhé prý zdržuje, protože „rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla“, první se trápí, protože by byli „šťastnější v rovnocenné komunitě“. Václav Klaus mladší (ODS), současný předseda školského výboru sněmovny, zase mluvil o „zločinu vůči dětem“ s mentálním postižením, které jsou prý „plošně naháněny do normálních základních škol“.

Krása stejně jako Laurenčíková věří, že ministr Robert Plaga dá na jejich hlas a vyhláška, která nakonec ministerstvo opustí, inkluzi nerozmetá. Ministerstvo se zatím ke svým plánům a k ochotě je případně změnit veřejně nevyjádřilo.