Klimatický summit v Madridu podával příliš hořký lék

Pravidelně se stává, že se jednání klimatických summitů OSN značně protáhne a delegáty tonoucí v nekonečných sporech málem musejí vymést uklízecí čety. Konference probíhající každoročně v listopadu či prosinci mají končit v pátek večer, ale často se protáhnou do soboty. Letos v Madridu klíčoví účastníci opustili konferenční centrum až v neděli odpoledne, což je zřejmě rekord. Ale i tak bohužel bez dohody, nepočítáme-li vágní deklaraci, která jen potvrdila to, co už je dávno jasné.

Než přejdeme k „nudným“ detailům, zkusme se zamyslet nad tím, proč jednání krachují. Nejhlubší důvod je nejspíš jen jeden: mezinárodní klimatická vyjednávání usilují o téměř nemožné – tedy o to, aby se svět neohřál o více než dva, a pokud možno ne o více než 1,5 stupně proti předindustriální éře. Tak to žádá pařížská dohoda, ale je velmi pravděpodobné, že se to nepodaří. Chtělo by to neuvěřitelně rychlou a dramatickou přestavbu veškerého zacházení s materiály a energií, na kterou většina světa bohužel není připravena.

Ne že by stanovení ambiciózního cíle nemělo smysl - v sázce jsou obrovské ekonomické škody a desetitisíce životů. Kdybychom takový cíl neměli, emise by možná nezačaly klesat dříve, než by došla ropa, uhlí a plyn. Dohodnout podrobnosti je však nesmírně těžké. Jsme v situaci člověka, který naléhavě potřebuje strašlivě hořký lék, ale prostě není s to jej spolknout.

Dvojí zápočet

Od letošního madridského summitu se čekalo, že se stane odrazovým můstkem pro ten příští, který se sejde za rok v Glasgowě ve Skotsku. Dohodnout se letos měly jen jakési provozní podrobnosti pařížské dohody. Nejdůležitější z nich bylo to, jak budou vypadat budoucí uhlíkové trhy.

Jak vysvětluje český vyjednavač na klimatických summitech Pavel Zámyslický z ministerstva životního prostředí, myšlenka je následující: představme si, že třeba Jihoafrická republika zavře svoji uhelnou elektrárnu a nahradí ji solární. Ušetřené emise skleníkových plynů by mohla nabídnout k prodeji právě na budoucích uhlíkových trzích, o jejichž vzniku se neúspěšně jednalo nejen letos v Madridu, ale už loni v Katovicích. Nějaká vyspělá země by si ušetřené emise koupila a použila je k plnění vlastního emisního cíle, který v rámci pařížské dohody předložila. Jinými slovy, nemusela by o tolik snižovat vlastní emise.

Kámen úrazu je ale v tom, že řada rozvojových zemí chce, aby ušetřené emise bylo možné jak prodat, tak ještě počítat ve vlastním emisním účetnictví. Brazílie si v tomto duchu představuje, že dostane zaplaceno za to, že nebude kácet Amazonii, a současně emise ušetřené nekácením odečte od těch, které má v rámci pařížské dohody snížit. S podobným „dvojím zápočtem“ ovšem nesouhlasí vyspělé země včetně Evropské unie.

Další potíž je v tom, že některé rozvojové státy chtějí na budoucích uhlíkových trzích uplatnit staré uhlíkové kredity, které jim zbyly z Kjótského protokolu, z dob před rokem 2013. Ty ovšem nemají prakticky žádnou hodnotu. „Potřebujeme skutečně snižovat emise, ne je pouze odepisovat prostřednictvím kreditů. Proč tady v roce 2019 diskutujeme o zkrachovalé politice z roku 1997?“ cituje v této souvislosti list Guardian ředitelku Greenpeace Jennifer Morgan.

„Nechceme vytvářet zmetek, který by zaplavil trh miliardami tun oxidu uhličitého v podobě kreditů pochybné kvality. Jejich cena by pak byla třeba pouhé dva eurocenty,“ konstatuje ve stejném duchu Zámyslický. Mohla by pak nastat krize, v jaké se dlouhá léta potácel evropský systém obchodu s emisními povolenkami – byly tak levné, že k žádnému snižování emisí nemotivovaly. Mnozí analytici z vyspělých zemí si proto myslí, že žádná dohoda o budoucích uhlíkových trzích je lepší než špatná dohoda.

Diplomatická hora

Dále měla madridská konference konečně uzavřít agendu zvanou loss and damage, ztráty a škody, která obchází klimatické summity jako strašidlo již od toho pařížského v roce 2015. A obcházet bude dál. Ani v Madridu se nepodařilo dohodnout, nakolik a zda vůbec budou vyspělé země, jejichž emise současnou klimatickou krizi zavinily, ochotny hrát roli jakési globální pojišťovny a platit následky katastrof, jako jsou stále častější a silnější bouře, ničivá sucha nebo stoupající hladina moří. Podobných sporných agend je ještě několik a žádná na madridském summitu výrazně nepokročila.

Summit tak v podstatě dospěl jen k deklaraci o tom, že státy příští rok v Glasgowě předloží zpřísněné emisní cíle. S tím se nicméně v rámci pařížské dohody počítalo již od jejího uzavření, protože současné závazky jednotlivých zemí k udržení růstu teploty pod dvěma stupni Celsia rozhodně nestačí. Na příští rok tak zbývá vyřešit tolik, že to Guardian nazval diplomatickou horou.