Jsme přesvědčeni, že bydlení je základní lidské právo

Brno se pouští do unikátního projektu (viz Respekt 08/2016: Pohoda v Brně). Tamní politici se rozhodli, že dostanou lidi z ubytoven, azylových domů a ulice zpátky do běžných bytů napříč městem. První projekt odstartuje už na jaře, město vylosuje padesát rodin a dá jim byty. „Zahraniční výsledky ukazují, že skoro každý chce bydlet; každý je schopen bydlet s dostatečnou podporou, kterou si sám zvolí,“ říká Vít Lesák z Platformy pro sociální bydlení, která za projektem stojí.

Kdy začne v Brně stěhování rodin z ubytoven do běžných bytů?

My doufáme, že pokud vše vyjde – dostaneme dotaci od ministerstva práce a domluvíme se na vhodných bytech pro rodiny, které budeme v dubnu sčítat – začne v červnu. Do konce roku by mělo být v bytech všech padesát rodin.

Jak velká má být dotace a na co je určená?

Celkem 10 milionů korun z evropských peněz na sociální inovace. Peníze se rozdělí mezi partnery, brněnský magistrát, který je žadatelem a poskytuje byty, IQ Roma servis, který bude poskytovat doprovodnou sociální službu, a Ostravskou univerzitu, která bude projekt dokumentovat a měřit jeho výsledky – jak se mění situace bydlících rodin, například zda děti chodí do školy, vrací se z dětských domovů, stabilizuje se ekonomická situace rodiny, jestli si někdo z rodiny třeba našel práci… Bude to první výzkum tohoto druhu v českých podmínkách, má srovnat padesát rodin, které dostanou byty, se sto rodinami, které dostávají standardní podporu v ubytovnách a jinde v nevyhovujících podmínkách. Chceme dokázat, že když rodině poskytneme bydlení, začnou se dít divy.

Jak bude vypadat sčítání rodin?

Nějaké údaje o rodinách v ohrožení mají úřady práce a sociální pracovníci. Kolik je jich na ubytovnách, v azylovém bydlení nebo třeba v nějakých provizorních přístřešcích, které nejsou zkolaudované jako byty, a proto lidé nedosáhnou na sociální dávku, ale nikdo přesně neví. Inspirovali jsme se postupy ze Spojených států a Kanady, kde takové sčítání v různých městech prováděli. Nejdřív si vytipujeme adresy, zmobilizujeme sociální pracovníky a studenty, které by téma mohlo zajímat, a ti vyrazí do terénu s dotazníky. Budou zjišťovat, jak dlouho žije rodina v nevyhovujících podmínkách, kolik má dětí, jaký je zdravotní stav jejích členů, zda jsou nějaká akutní rizika, která rodině hrozí.

V čem je váš projekt u nás tak unikátní?

Obrací dosud zaběhlý postup naruby. Dnes mohou na sociální byt dosáhnout jen ti, kteří mají nejméně problémů, musí si nejdřív najít práci, splatit dluhy. Jenže právě ti, kdo na pomoc nedosáhnou, ji potřebují nejvíc. Odhadujeme, že rodin, které jsou podle současných pravidel bez šance, bude v Brně tak 300 až 400. Z nich budeme losovat ty, které zařadíme do projektu.

Losovat? Jak?

Město každý měsíc vylosuje 8 – 10 rodin, kterým bude nabídnuta účast v projektu – možnost nastěhovat se do městského bytu, spolupráce se sociálním pracovníkem a účast ve výzkumu. Losovat se bude postupně, dokud nezabydlíme všech padesát bytů. Vedle toho budeme losovat účastníky výzkumu do kontrolní skupiny. Budou dále bydlet tam, kde bydlí a setkávat se – třeba za malý honorář – s výzkumným pracovníkem. Budeme srovnávat, jak se vyvíjí situace jedné a druhé skupiny.

Té srovnávací stovce bude přece líto, že jim los nepadl?

Často se říká, že lidé z ubytoven bydlet neumí, nechtějí, nemají motivaci. Zahraniční výsledky ukazují, že skoro každý chce bydlet; každý je schopen bydlet s dostatečnou podporou, kterou si sám zvolí. Pokud chceme něco takového ověřit, není pro to lepší způsob než použít intervenční a kontrolní skupinu. Pokud se tento způsob ukáže jako úspěšný, o rok později můžeme bydlení postupně nabídnout všem rodinám bez domova v Brně. Také bychom chtěli, aby se Brno v tomto stalo příkladem pro celou republiku – rodin na ubytovnách je odhadem šest tisíc a vláda se ve své strategii zavázala, že chce jejich situaci vyřešit nejpozději do roku 2020.

Takže to vydrží?

Lidé, ze kterých budeme losovat, se s neúspěchem setkávají často, jsou zvyklí, že někdy mají štěstí, a jindy ne. Připadalo nám lepší z nich losovat než je vybírat jinak. S losováním – buď štěstí, nebo smůla – se smíří snáz než s tím, že bychom nad nimi zlomili hůl, řekli jim, vás jsme nevybrali, protože nejste dost dobří. Navíc v Brně se sociální byty losují tradičně už několik let. Navíc doteď neměli žádnou šanci, nyní šanci dostane aspoň padesát z nich.

Jak budete vybírat byty?

Magistrát má byty, které se uvolňují, do léta některé z nich připraví. Vyjednáváme také s městskými částmi, jestli se nechtějí k magistrátu připojit, chodíme na jejich rady, do jejich bytových komisí, vysvětlujeme jim projekt. Až budou vylosované rodiny, chceme je spárovat s vhodným bytem. Chceme, aby si každá rodina vybrala byt, který jí vyhovuje. Někdo může namítnout – proč by si ještě měli vymýšlet, vybírat. Ale když někdo dostane byt na druhé straně města, než kde děti chodí do školy, bude to problém. Stejně jako když se velká rodina nastěhuje třeba nad důchodce, kteří jsou zvyklí na svůj klid. Proto si rodiny budou za pomoci sociálního pracovníka vybírat.

Co řeknou novým sousedům lidé v domě?

Naši sociální pracovníci jsou trénováni, aby byli v sousedských sporech objektivní. Pokud k čemukoliv dojde, sousedé či majitel nemovitosti mohou sociálnímu pracovníkovi okamžitě zavolat a situaci budeme řešit co nejrychleji. Podněty budeme brát velmi vážně.

Lidé možná budou v duchu internetových diskuzí namítat: Rom dostane od státu vždycky víc než bílý. Nebo: já se snažím, oni to dostali zadarmo. Neuvažovali jste o tom, že sousedé by mohli také něco dostat, třeba slevu na nájmu?

Rozhodně nepůjde jen o romské rodiny, na ubytovnách a v azylových domech je i řada rodin neromských. My chceme, aby stát dával rodinám bez domova více možností vést plnohodnotný život s daleko nižšími náklady, než se z veřejných rozpočtů vydává na živoření rodin v současnosti. Byt je daleko levnější než ubytovna, náklady na pobyt dětí v dětských domovech či jiné sekundární náklady bezdomovectví.

Proč jste si pro projekt vybrali zrovna Brno?

Je to souhra několika okolností. V Brně se dostala k vládě nová koalice, kde má sociální věci na starost strana vzniklá z občanské aktivity, Žít Brno. Chce dělat věci trochu jinak, navrhli Platformě spolupráci, pozvali nás, ať navrhneme strategii, jak řešit bezdomovectví. Primátor Petr Vokřál (ANO) projekt pochopil a podporuje ho - chce, aby se z takzvaně problematických rodin na ubytovnách stali více méně běžní občané. Jednoduše vedení města je otevřené a odvážné.

Navíc je v Brně řada schopných sociálních pracovníků a neziskovek, vrhli se do toho po hlavě, jezdí do zahraničí, zvou si zkušené partnery. Nechtěli jsme takovým projektem zatížit malé městečko, ale město, které se na to cítí. Je tu ideální podhoubí pro to, aby vzniklo něco nového. Brno ale není jediné, komu náš projekt dává smysl, objíždíme města, zajímal se třeba Chomutov nebo Praha 5. Politici totiž zjišťují, že staré modely nefungují, že navzdory jejich snaze a značným částkám lidí v bytové nouzi neubývá.

Takže víte, jak to udělat, aby z Česka zmizely ubytovny, azylové domy, bezdomovci?

Ještě jsem nezmínil, že v Brně je dost obecních bytů, zhruba pětinu bytového fondu vlastní město. Třeba Litvínov obecní byty nemá, všechny privatizoval. Do projektu by se tak museli zapojit soukromí majitelé. Ale ani v Brně nejde jen o jeden projekt, o byty pro padesát pilotních rodin, ten je první z mnoha. Jde o ucelenou strategii - její součástí je prevence toho, aby lidé o byty vůbec přicházeli. Chceme testovat i sociální nájemní agenturu, jakousi realitní kancelář, která se zaměří na nájemníky, kteří jsou vnímáni jako rizikoví: dá majitelům záruky, že se nájem bude platit a případné škody v bytě budou uhrazeny. Plánujeme garanční fond, který by lidem pomohl s placením nájmu, když třeba onemocní. Třeba v Rakousku, když chce developer stavět nové byty, město s ním vyjednává, aby nějaké věnoval na sociální účely – o to se v Brně chceme také pokusit.

Bude to fungovat?

Všude, kde se tenhle model zkoušel, nejen ve Spojených státech a Kanadě, ale také asi v desítce evropských měst, fungoval. Proč by v Česku neměl? Stačí vůle a odvaha to zkusit. Změnit přístup, sociální pracovník musí rodině věřit, stavět na jejích silných stránkách, ne jí otloukat o hlavu, v čem všem selhala. Dokonce i pro některé sociální pracovníky to bude velká změna v jejich dosavadním hodnotovém systému.

Jakou má dnes člověk z ubytovny šanci vrátit se do běžného bytu?

Velice malou. Bývá zatížen dluhy a třeba dosavadní brněnská praxe je taková, že o byt může žádat jen člověk, který nemá žádné dluhy u města a jeho bezdlužnost trvá aspoň pět let. Navíc ti lidé z nějakých důvodů o byt přišli, mají pošramocenou pověst, stigma, majitelé je nechtějí. Praktikuje se takzvaný systém prostupného bydlení, těm snaživějším, schopnějším se ukládají úkoly – sehnat si práci nebo aspoň nastoupit na veřejně prospěšné práce, splácet dluhy, posílat děti do školy, a když je plní, za odměnu se dostane do azylového domu, dočasného zkušebního bytu. Vládní Agentura pro sociální začleňování má studii, podle které z tohoto systému dřív či později vypadne 80 procent rodin. Nedokáží plnit stupňující se nároky, strpět, že sociální pracovníci je neustále zkouší, kontrolují, vychovávají, dávají jim najevo svou nespokojenost – nedostanete body a neposunete se.

Vy o tom uvažujete jinak?

My říkáme, žádné překážky předem, všem dejme možnost bydlet hned. Teprve když budou bydlet, mohou se s dobrou podporou řešit jejich další problémy. Například v Amsterodamu, odkud přejímáme model sociální práce pro udržení bydlení, takto v programu housing first pracovali s velmi obtížnými klienty, lidmi s psychiatrickými problémy, navíc závislými na drogách, kteří žili na ulici několik let. Úspěšnost, schopnost udržet si byt, byla 97 procent. Housing first se v Evropě zkouší necelých deset let, amsterodamská radnice k němu přistoupila proto, že systém prostupného bydlení nefungoval, stál spoustu peněz, ale lidé byli dál na ulici. Naopak lidé, kteří rovnou dostali byt, měli obrovskou motivaci si ho udržet a v klidu domova se postupně začaly zlepšovat jejich další problémy, třeba zdravotní stav, teprve pak se s nimi dalo bavit o plánech do budoucna, třeba o hledání práce nebo o doplnění vzdělání. 

Může se ale stát, že lidé dostanou byt, zaplatí ho z dávek od státu, a nijak pracovat na sobě nebudou.

Je řada lidí, kteří nemohou jinak než být na dávkách, senioři, samoživitelky. Ale kouzlo obráceného pojetí je v tom, že výsledky se dostavují. Lidé, kteří bydlí, mají prostě lepší vztah ke škole, k práci. U někoho můžeme být rádi i za málo, zlepší se jeho zdravotní stav, není tak často na psychiatrii. Některé rodiny přišly v důsledku bytové nouze o děti, začnou se jim vracet.

Zeptám se jinak, byt má dostat každý, i kdyby nehnul prstem?

Ti lidé hýbají nejen prsty, ale otáčejí se dost už teď. Dost lidí si nedokáže představit, jak obtížné je vychovávat pět dětí na ubytovně, když na sporák čekáte dvouhodinovou frontu a jedno vyprání v pračce vás stojí třeba 100 korun. A s nabídkou bydlení po nich chceme docela dost. Budou muset udělat velkou změnu ve svém životě a samostatné bydlení budou muset zvládnout, to přece není málo pro lidi, o kterých si všichni myslí, že na to nemají. Kromě toho jsme přesvědčeni, že bydlení je základní lidské právo. Ne každý ve společnosti uspěje, dokáže se o sebe postarat, řada lidí nesežene práci, má psychiatrické problémy.  Přesto to není důvod, aby nebydleli. I kdyby se jim žádné další pokroky nedařily, stačí, když platí, třeba z dávek, nájem, byt neničí a neruší okolí.

Před pár dny jste se vrátil z konference v Oaklandu. Co vás tam zaujalo?

Konference, kde inovátoři sdílí zkušenosti, probíhá ve Spojených státech dvakrát do roka. Sjelo se kolem tisíce lidí, kteří housing first provozují. Zaujalo mě třeba, že před několika lety se federální vláda rozhodla skoncovat s bezdomovectvím válečných veteránů. Uvažovala tak, že je to ostuda, navíc hospitalizace lidí s psychiatrickou diagnózou je drahá. Rozhodli se udělat soutěž mezi městy, kterému z nich se podaří jako prvnímu dostat všechny veterány z ulic do bytů. Na konferenci už byla první města, která hlásila nulu. Navštívil jsem jednu organizaci, která se tím zabývala – na nástěnce měli seznam lidí a odškrtávali si, koho už ubytovali. První na řadě byli veteráni a rodiny s dětmi, teď se uvažuje, že další ohroženou skupinou je mládež. Je zajímavé, že také naše vláda schválila ambiciózní plán. Strategie boje proti sociálnímu vyloučení říká, že do roku 2020 nebude v Česku ani jedna rodina na ubytovně. Dnes jich tam žije kolem šesti tisíc.

Věříte tomu, že to vláda myslí vážně?

Brno je první vlaštovka - a když se nám tady bude dařit, uděláme vše pro to, aby cíl nezůstal jen na papíře. Je tu velká příležitost pro využití evropských fondů po tento cíl. Myslíme, že ukončit bezdomovectví rodin v Česku do roku 2020 je možné, a jsme rádi, že se k tomu vláda zavázala.