Jak jsem v jižních Čechách vymýval mozky deváťákům

Zdá se, že premiér, ministryně financí a část politické scény – tak trochu bez ohledu na pravici a levici – mají jasno. Mezi neziskovkami jsou nejhorší ty, co jsou „ideologické“, a těm je třeba přistřihnout „dotační“ křídla. Mezi ty nejzáludnější patří Člověk v tísni, který za státní peníze chodí do škol vymývat dětem mozky tím, že žákům vysvětluje, co jsou to fake news, čímž šíří liberální novofašismus (komu ta formulace přijde nevěrohodně pitomá, může si ji poslechnout na Českém rozhlase přímo z úst poslance SPD Lubomíra Volného).

Autor tohoto textu se přiznává, že se takového vymývání v žoldu Člověka v tísni osobně zúčastnil, a to koncem června v deváté třídě základní školy nejmenovaného jihočeského městečka. Pro případ, že by pana Volného, Klause, Klause mladšího, Čunka, Babiše a další zajímalo, jak takové žoldáctví vypadá a kolik vynáší, zde přímé svědectví.

Ta akce se jmenuje Týdny mediálního vzdělávání a popravdě řečeno v ní většinou neúčinkují lidé z Člověka v tísni (první drobná nepřesnost), ale obvykle novináři a lidé z mediálně orientovaných neziskovek (podrobněji se to dozvíte ZDE). Z hlediska škol je postup jednoduchý. Z „jídelního lístku“ na stránkách Člověka v tísni si vyberou, jestli chtějí novinářskou přednášku, promítání filmu s besedou, návštěvu redakce nebo mediální dílnu a dostanou číslo na příslušného novináře. Tomu pak zavolají a domluví se.

Tedy odpověď na první otázku: Kde bere Člověk v tísni oprávnění chodit do škol?, je v tomto případě zřejmá. Tak jako si ředitelka nebo ředitel občas pozvou do vyučování hasiče, včelaře, lesáka nebo pana starostu a nikdo to nejspíš nepovažuje za nepřijatelné, v tomhle případě si pozve novináře. Ředitelé toho využívají rádi, protože učitelé o médiích mnoho nevědí a bylo by pro ně daleko těžší nějakého známějšího novináře do školy dostat. Stránky projektu jim to usnadní. Většina návštěv ve školách v rámci Týdnů mediálního vzdělávání se odehraje mimo velká města. V Praze je to do nějaké redakce obvykle pár stanic tramvají, takže tam to zase tak velká atrakce není.

Někdy na konci května zavolal autorovi tohoto textu pan ředitel z onoho městečka s tím, že novinářskou přednášku měli loni, letos by stáli o dvě dvouhodinové dílny s deváťáky, jednu pro áčko, druhou pro béčko, a odpolední debatu s učiteli. Domluvili datum a bylo to. Pokud se ptáte, kde bere autor oprávnění něco takového dělat, tak má za sebou patnáct let praxe reportéra, šéfreportéra a editora a zhruba stejnou dobu pracoval jako lektor mediální výchovy pro neziskovky i učitele.

A tak pár dní před koncem školního roku stál hned v osm ráno před mimořádně znuděnou 9. A, která to měla „za pár“ a opravdu poslední, co by ji takhle před prázdninami zajímalo, byla debata o fake news. A dávala to zřetelně najevo. Dvouhodinovka byla zaměřená na dovednost rozlišit v novinářských textech informaci a názor a rozeznat, že s námi někdo manipuluje. A je třeba přiznat, že docela podstatná část toho času byla věnována debatě nad textem Tomia Okamury, ve kterém žoviálně psal o Romech jako hlučných lenoších a deváťáci debatovali, kdo s jeho názory souhlasí či nesouhlasí a proč.

Základem té práce je, že nesmíte nutit dětem vlastní názor, necháte je mluvit a jejich názory nekomentujete, ať říkají cokoli. A že opravdu říkají. V té třídě byla i jedna Romka, takže okolo jednoho stolku se vytvořila skupinka „Okamura lže a je pitomec“ a u druhého „Okamura má pravdu, všichni cikáni jsou stejní a nenapravitelní“. Zjevně v tom hrála svou roli i rivalita mezi dvěma dívčími partami. Nakonec to bylo zajímavé hlavně proto, že obě ty party samostatně během půl hodiny dospěly k tomu, že paušalizovat se nedá a když o někom něco říkám, natož píšu do novin, mám pro to mít argumenty a nemám ho zesměšňovat. Což platí i pro Okamuru. Pan ředitel celou tu dobu seděl na židli u okna a nic nenamítal.

Zda se autor tímto dopouštěl propagace liberálního novofašismu, není jisté, ale lze pochopit, že didaktické využití textů pana předsedy Tomia by mohlo poslance Volného zneklidnit. Jenže ono je těžké odolat. Mezi českými politiky není mnoho těch (s čestnou výjimkou Václava Klause mladšího), kteří produkují texty tak průzračně sprosťácké a manipulativní, že to i mediálně nezkušený náctiletý snadno rozliší. To pak pedagog těžko odolá (tím nemyslí autor sebe, ale kolegu učitele, kterému z jeho stránek tu přípravu sebral).

Pokud jde o vymývání mozků, k tomu opravdu došlo. Ten mozek byl autorův, vymytý do důsledků čtyřmi hodinami galejí a dvouhodinovou debatou ve sborovně (ta byla fajn). Takže pak celé odpoledne seděl na místní plovárně, zíral do prázdna, a zatímco deváťáci se u vedlejšího stolku na koupáku veselili nad limoškou, on popíjel polotmavý birell a snažil se zkonsolidovat před zpáteční stokilometrovou cestou. Vymytí mozku bylo tak důsledné, že si nakonec ani nepožádal o proplacení cesty v hodnotě jízdenky na autobus (maximálně 400 Kč), což je jediný honorář, který účastníkům Člověk v tísni nabízí. To je pro pana poslance Volného i paní ministryni Schillerovou také nemilá zpráva, protože tady zjevně nepomůže ani to seškrtání rozpočtu zlovolným politickým neziskovkám. Zašly ve své manipulativnosti tak daleko, že to pro ně lidé dělají zadarmo. Odporné.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

EDUin je obecně prospěšná společnost, nečerpá peníze z žádného státního ani evropského dotačního titulu. 

P.S. Tvrzení, že se desetitisíce neziskovek přisátých na státní rozpočet vymkly kontrole, je zjevně účelové tvrzení. Neziskovek opravdu jsou desetitisíce, ale naprostá většina z nich – přes 95 % - jsou vesnické spolky, sportovní kluby, charitativní spolky a organizace, které se zabývají sociálními službami. Velká část z nich se samofinancuje a se státním rozpočtem nemá nic společného. V aktuálním tažení proti neziskovému sektoru tedy fakticky nejde o peníze. I ony tři miliardy, které slibuje ušetřit ministryně Schillerová, hrají ve státním rozpočtu okrajovou roli.

Ve skutečnosti jsme svědky okamžiku, kdy první čeští vrcholní politici otevřeně nastoupili cestu, kterou se už před časem v tažení proti neziskovému sektoru vydali Orbán a Putin. A protože ti už jsou mnohem dál, je zřejmé, že jim nevadí ani tak to, že neziskovky „vysávají“ státní rozpočet, ale naopak jim leží v žaludku, že jsou na státu finančně nezávislé, a tedy obtížně ovladatelné. Proto se je snaží kriminalizovat pomocí zákonů. Podobné pokračování tohoto příběhu tedy můžeme očekávat i u nás.