Jsou literáti, u nichž musí čtenář chtě nechtě zvažovat, jestli jejich problematická osobnost rámovaná kontroverzními životními rozhodnutími nesnižuje hodnotu jejich tvorby. Existují i literáti, jejichž pevné morální postoje a občanská angažovanost mohou ve čtenáři naopak stejně automaticky zvyšovat celkový dojem z díla, jež by bez této přidané hodnoty vyznívalo mnohem rozpačitěji. No a pak je tu Jiří Stránský. Muž, který by mohl bez debat sloužit jako jasný vzor, jak žít a psát co nejlépe i nejsprávněji. Respektive byl tu Jiří Stránský. Doslova čítankový hrdina naší novodobé historie zemřel ve středu ve věku 87 let.
Jaroslav Róna mu před čtyřmi lety věnoval obraz. Pojmenoval ho Vzpomínka na mládí pana J.S. a namaloval na něj temně rudou barvou zuřivé prase s rozšklebenými tesáky, které do země zadupává anonymní dav lidí vehnaný mezi zdi střežené v pozadí vysokou strážnou věží. Stránský strávil v komunistických koncentrácích dohromady sedm let – v čele s těmi nechvalně známými kolem Jáchymova, kde těžba uranu v tělech „muklů“, mužů určených k likvidaci, vyvolávala podobně zhoubné procesy, jaké teď můžeme sledovat v děsivém seriálu Černobyl.
Vysokou školu života v lágrech absolvoval v době, kdy tenhle termín ještě nebyl obestřen negativními konotacemi a kdy její dokončení bylo mnohem náročnější a nebezpečnější než vysedávání v přednáškových sálech. V dřevěných barácích obklopených smrtelně nebezpečným prachem dostal Jiří Stránský od stejně postižených profesorů a farářů vzdělání, z něhož mohl čerpat doslova až do smrti.
Nepotřeboval ho vytěžovat kariérně: věren skautským zásadám (v roce 2011 získal nejvyšší skautské ocenění Řád Stříbrného vlka) se nikdy nepokoušel své schopnosti někam cpát za cenu ústupků režimu, který ho v letech 1953 až 1960 v pracovních táborech málem zabil. Stránský se až do roku 1989 živil prakticky jen manuálně (v sedmdesátých letech mu ve vykonstruovaném procesu napařili další dva roky) a na literární dráhu se vrhnul až ve svobodných poměrech.
Dvanáct let šéfoval českému PEN klubu a čtenáři se postupně setkávali s jeho knihami Štěstí (tyhle povídky skončily v roce 1969 ve stoupě), Zdivočelá země,Aukce,Přelet,Perlorodky,Oblouk či Balada o pilotovi. Kromě Karla Pecky tu nebyl nikdo, kdo uměl tak sugestivně zachytit frajerství lidí, kteří se přes drastické metody komunistů chovali tak statečně, že by se jim za to měly stavět pomníky na náměstích.
Stránský jim stavěl pomníky alespoň literární a díky tomu, že uměl v příbězích inspirovaných skutečnými osudy svých kamarádů nacházet napětí i humor, se řada jeho vyprávění dočkala filmového zpracování. I proto mají další generace šanci si jednou říci: „Chtěl bych se v životě chovat jako Antonín Maděra“ - což byl hrdina populárního seriálového zpracování Zdivočelé země.
Stránský ani s přibývajícím věkem nic ze svých zásad neubíral. Veřejně a naplno říkal, co si myslel - a když s ním někdo nesouhlasil, nezaštiťoval se svou morální autoritou nebo hořkou osobní zkušeností, ale vlastními argumenty. Byl to jeden z mála „stárnoucích bílých mužů“, který s ubývajícími silami nezahořkl. Poznat se to dalo i na jeho knihách, které psalo pořád stejně nadšené pero, jako když měl jeho majitel kdysi dávno ještě černý plnovous.
Tu poslední se symbolickým titulem Štěstí napodruhé mu nyní vydalo Argo a autor ji osobně před pár dny představil na Světu knihy. Jiří Stránský byl frajer až do posledního dechu a jeho pronikavé myšlenky tu budou chybět stejně jako jeho jiskrné oči, které přes všechnu bídu světa rozdávaly radost na potkání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
