Erazim Kohák, který zemřel 8. února, byl milý člověk, upřímný křesťan a originální česko-americký filosof, profesor bostonské i pražské univerzity. Jeho rozsáhlé dílo, z velké části psané pro laiky a mládež, se věnuje křesťanské etice s výrazným ekologickým zaměřením, Husserlově, Patočkově a Ricoeurově filosofii, které uvedl do anglosaského světa, i praktickým dilematům, s nimiž se všichni potýkáme ve vztahu k druhým, ke společnosti, k přírodě a k Bohu.
Kohákovi rodiče, rozhodní masarykovci a spolupracovníci Ferdinanda Peroutky, působili v odboji, byli vězněni nacisty, a protože správně tušili, co by je ve vlasti čekalo, v roce 1948 všichni emigrovali. Po dlouhém putování uprchlickými tábory se dostali do USA, kde pracovali jako zemědělští dělníci, než se otec nakonec stal ředitelem Svobodné Evropy. Roku 1954 ukončil Erazim bakalářské studium filosofie a religionistiky a v celostátní soutěži získal stipendium, které mu umožnilo vystudovat tyto obory až k doktorátu na Yaleově univerzitě, kde také získal cenu za práci z antické filosofie. Od roku 1958 přednášel na „liberální“ koleji v Minnesotě a zastupoval místního anglikánského faráře, roku 1960 nastoupil na Bostonskou univerzitu, kde se roku 1970 habilitoval a roku 1977 se stal řádným profesorem. Po mnoho let byl ředitelem „pokročilých studií“ a krátce i šéfem katedry.
Roku 1976 si postavil dřevěný srub v lese, kde pak řadu let žil a přemýšlel. Toto každodenní a celoroční těsné soužití se „zelenou“ přírodou silně ovlivnilo i jeho myšlení. Dojížděl do Bostonu, překládal Masaryka, Patočku a Paula Ricoeura, byl všestranně veřejně činný. Působil v odborných společnostech, v anglikánské církvi i v exilové sociální demokracii, psal do novin a do Svobodné Evropy. Po převratu učil střídavě semestr v Bostonu a semestr na Filosofické fakultě UK, až roku 1995 se trvale usadil v Praze. I tady působil v nejrůznějších občanských a ekologických sdruženích, psal do novin a do rozhlasu a přednášel všude, kam ho pozvali, zejména pro křesťanskou mládež. Dlouho trval na tom, že bude cestovat jen vlakem, teprve v posledních letech se občas smířil i s dopravou autem.
Ale to všechno jsou jen vnější a suchá fakta, která si lze přečíst, kdežto bezprostřední zkušenost s Erazimem byla – jak to říci - jedinečná. Jeho zpravidla dobrá nálada, prostá, jasná a veselá řeč i jakási základní důvěra i k úplně neznámým lidem lámaly všechny ledy. Pozorný čtenář může ostatně tuto náklonnost vycítit i v pozadí Erazimových knížek a článků, které stejně samozřejmě očekávají, že budou čteny bona fide. Žádná exhibice, žádné provokace ani skandální bonmoty. Tím spíš to platí pro živý rozhovor, Lévinasovo „setkání s tváří“, které se zásadně liší od polemiky jako zápasu a boje.
Nesetkával jsem se s ním tak často, ale pokaždé jsem se na to těšil. Zároveň jsem se ale musel i trochu zastydět za naši obecnou podezřívavost, s níž je našinec ochoten za vším vidět jen lež, podvod a podraz. Ve známé normalizační anekdotě se přítel zeptá druhého, jak se mu daří, a když slyší, že dobře, vyhrkne: „To musíš bejt pěkná svině!“ Tomu Američané většinou nerozumějí, což zase mnozí Evropané chápou jako doklad jejich dětinské naivnosti.
Právě tuhle skličující a současně zlomyslnou náladu, kterou celkem ochotně šíříme kolem sebe, dokázal Erazim nejenom úplně přirozeně prorazit, ale ještě přimět člověka, aby si ji uvědomil a možná se i styděl. Obecný zvyk na všechno naříkat, hubovat a nadávat, abych se ujistil, že nemá smysl o něco se snažit, je u nás křesťanů, kteří věříme (nebo aspoň říkáme), že svět je dílo Boží a jeho dar, něčím ještě horším – totiž rouhavou nevděčností, nectností rozmazlených fracků. V každém setkání s Erazimem si na ni člověk mohl přímo sáhnout.
Díky za všechno, milý Erazime, a to věčné světlo, jemuž jsi celý život sloužil, ať Ti stále svítí.
Autor je filosof
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
