Čeká nás renesance ruční práce

„A to budou jako všichni sedět u počítače a nikdo nebude chtít dělat rukama?“ rozčilovala se nedávno jedna paní na debatě o vzdělávání. Ale nebyl v tom ani tak vztek jako spíš nejistota a obavy. Ostatně přibývá veřejně dostupných aplikací, kde si lze dohledat, nakolik je zrovna vaše povolání ohroženo robotizací.

Alarmistický tón ale není úplně na místě. Je za ním do značné míry nepochopení, co ona čísla vlastně znamenají. Pokud se do nich podíváme pozorněji, pravděpodobně zjistíme, že ve skutečnosti nás možná čeká spíš renesance ruční práce. Naznačuje to například i aplikace nedávno publikovaná na stránkách Českého rozhlasu. Je cenná tím, že neukazuje, jak vysoká je pravděpodobnost, že v příštích deseti letech přijdete o práci řidiče, skladníka či soustružníka, ale především to, z jakých položek se dotyčná profese skládá, které z nich stroje a umělá inteligence nahradí - a které spíše ne.

Za prvé vám dojde, že aktuálně nejsou ohroženy ani tak manuální práce jako práce intelektuální. Prostě v tuhle chvíli umí stroje už nejen počítat, ale také číst, analyzovat a mluvit a vytvářet grafy. Naučit robota sestavit židli je pořád docela oříšek, ale analýzu právních dokumentů zvládá umělá inteligence vcelku brilantně a telefonovat se právě učí.

Za druhé je dobré si uvědomit, jaké položky vaší kvalifikace jsou ohroženy stroji. Každá profese se totiž skládá z mnoha položek v různé míře. Schopnost domluvit se česky, domluvit se v cizím jazyce, umět vyřešit nečekaný problém – technický i lidský, něco srozumitelně napsat, něco spočítat, umět řídit auto, být zručný…  Soutěžit s kalkulačkou nebo textovým editorem asi smysl nemá, tam zcela jistě dříve nebo později prohrajeme. Možná za pár let nebude pro výkon povolání třeba umět řídit auto. Ale jiné položky jsou nezpochybnitelnou lidskou výhodou, která hned tak nezmizí.

Takže za deset let možná kamnáře přiveze robotické auto a fakturu vám vystaví jeho virtuální sekretářka, ale lze vážně pochybovat, že by si přivezl robota, který mu namíchá přesně tu správně mazlavou maltu a zkontroluje, jestli kachle opravdu lícují. Ještě tak mu možná bude podávat ty kachle. Fakt, že už dneska si každý zedník v kapse přinese laserovou vodováhu, jež umí neuvěřitelné věci, na tom nic nemění. Prostě zedník ví, že taková věc funguje líp než „šlaufka“.

S tím souvisí další nedorozumění. Mezi manuálně pracujícími jsou robotizací silně ohrožené především profese továrních dělníků. Stačí se podívat na svářecí linku běžné automobilky a spočítat si, kolik tam asi původně pracovalo svářečů. Ale ohrožení řemeslnických profesí je naopak velmi nízké. Není pravděpodobné, že by nám v dohledné době u dveří zvonili robotičtí instalatéři, elektrikáři a topenáři. A jestli někde je opravdu velký rezervoár pro ty, kteří budou muset odejít z fabrik, tak tady zcela jistě.

A konečně poslední důvod souvisí s obavou té paní, která se bála, že budeme všichni čučet do počítače. Tomu se totiž asi úplně nevyhneme a počet těch, kteří tak činí, dlouhodobě roste. Jenže jak už to v moderní společnosti bývá, každý trend nutně vyvolá protitrend, který ho vyvažuje. Takže v posledních deseti letech můžeme sledovat, jak absolventi vysokých škol kromě své intelektuální práce hledají něco hmatatelného, čím by mohli doplnit virtuální svět, v němž tráví podstatnou část života.

Takže někdo je napůl programátor či grafik a napůl zemědělec nebo truhlář. Ale tatáž tendence je skrytá za oblibou zakládání kaváren, malých pivovarů, bister a oblibou vaření obecně; podobné motivace se skrývají za startupy, které vyrábějí nějaký nový a sofistikovaný výrobek – kolo, batoh, ale třeba i šikovného robota, jenž zastane tu otravnou část práce.

Podobně v některých základních školách zaznamenáte snahu, aby v nich práce rukama byla stejně důležitá jako práce hlavou: aby se děti uměly bránit nátlaku technologií a měly vztah k hmatatelnému světu. Do budoucna má tato cesta k posílení důležitosti ruční práce větší šance než aktuálně diskutovaná snaha nahnat na učiliště více dětí tím, že jim nutným počtem bodů u přijímaček znemožníme maturitní studium.

Tak lze vychovat jen větší počet náctiletých, kteří práci rukama opravdu upřímně nesnášejí. Jestli nás opravdu něco velmi pravděpodobně čeká, pak doba, kdy si o poměru intelektuální a manuální práce v našich životech budeme chtít rozhodovat každý sám. A to je optimistická představa.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

Jaké kompetence rozhodují o úspěchu ve vašem povolání můžete zjistit ZDE.