Bílá hora je symbolem českých neúspěchů, traumat a frustrací

Čeští katolíci a evangelíci založili Komisi pro církevní dějiny 17. století, která má znovu otevřít traumatické téma českých dějin – stavovské povstání, bitvu na Bílé hoře a následnou rekatolizaci většinově protestantského obyvatelstva. O řadě přežívajících mýtů, jejich kořenech i o tom, jak tato „naše slavná prohra“ - řečeno s Járou Cimrmanem- stále rezonuje, mluví historička Marie Šedivá Koldinská. Rozhovor je pozvánkou k textu, který najdete v novém Respektu 32/2017pod titulkem Konec mýtu o době temna.

Je taková komise potřeba? A má vůbec jedna církevní komise šanci pozměnit staletí zakořeněnou představu, co se na Bílé hoře stalo?

Výzkum dějin 17. století běží kontinuálně a bez ideologických tlaků po celé polistopadové období. Velký prostor dostávají témata dříve opomíjená či záměrně upozaďovaná jak z oblasti politických, tak církevních dějin, vyšly desítky monografií a stovky studií věnované jak takzvané předbělohorské, tak pobělohorské době. V rámci odborného diskursu se o jednom dominujícím narativu už dlouhá léta nedá mluvit - pohled na tuto dobu je natolik rozrůzněný a strukturovaný, že už v ní nemůžeme vidět „bílé místo českých dějin“, jak tomu bylo v bezprostředně polistopadových letech.

A směrem ven z odborné komunity?

Ano, jinou věcí je zprostředkování aktuálních výzkumů širší veřejnosti, respektive její ochota reflektovat jiný než černobílý výklad dějin. Nemyslím, že je to vina médií, která by nedávala dostatečný prostor historikům. Část veřejnosti sleduje novou produkci včetně té odborné a má velmi dobrou představu, jak se vyvíjejí pohledy na ona „bílá místa“, ale další část veřejnosti bytostně potřebuje jednoduchý schematický obraz dějin; v případě Bílé hory zpravidla protiklad zlí katolíci - hodní evangelíci. Složitější a barvitější obraz minulé reality by asi otřásl jejím vnímáním světa, které je pravděpodobně i v jiných směrech jednoduché a schematické. A naprosté většině veřejnosti je to srdečně jedno.

Takže je vznik komise krok dobrým směrem?

Diskuse o tématu, které bylo prezentováno jako třistaleté trauma a které žilo v publicistice, v umění, ale i v politických proklamacích velmi pestrým životem, může být užitečná. Tím spíše, že vzhledem ke složení komise bude vedena nejen se znalostí věci, ale také bez jednostranných ideových či konfesních preferencí. Vzhledem k blížícímu se výročí je pochopitelné, že se Bílá hora na čas dostane do popředí zájmu. A lze jedině vítat, že představitelé církví se nebudou držet stranou debaty, která se určitě z odborných fór přelije i do veřejného prostoru. Nebudou-li se totiž k podobně citlivým tématům vyslovovat ti, kteří se jejich výzkumem zabývají a mají k nim co říci, zaujmou jejich místo bizarní postavy schopné plácat cokoli ve snaze upoutat pozornost. Děje se to při podobných příležitostech vždy.

Jaké mýty kolem bitvy na Bílé hoře a následné rekatolizace žijí nejvíc?

Takzvaných mýtů kolem Bílé hory byl a je bezpočet, některé jsou ovšem tak působivé, že stále znovu a znovu oživovány - ač byly dávno vyvráceny a vesměs se i ví, že nemají s reálným děním mnoho společného. Například proto, že jsou v umění, v publicistice, ale i v bonmotech politiků prostě fungují úderně a sugestivně.

Můžete uvést aspoň jeden?

Jeden příklad z vlastního průběhu bitvy - mýtus posledních Moravanů. Dávno se ví, že to byl pluk sice naverbovaný za peníze moravských stavů, ale složený z vojáků ze všech koutů Evropy, který u zdi letohrádku Hvězda rozhodně nepadl do posledního muže; naopak jeho velitel Jindřich Šlik přešel po prohrané bitvě na opačnou stranu a udělal zářnou kariéru v císařských službách. Přesto se motiv statečných Moravanů umírajících včetně svého plukovníka v beznadějném boji vracel v poezii, v literatuře, v písních, v divadelních hrách, ve filmu i ve výtvarném umění po celé 19. a 20. století. Pronikl například i na pohlednice, čímž získal obrovský potenciál vrýt se i do povědomí těch vrstev obyvatelstva, které nečetly uměleckou literaturu a nechodily do divadel či galerií.

A ona rekatolizace?

Panuje představa, že byla vždy násilná. Pro její počáteční fáze, spadající ještě do doby třicetileté války, to nepochybně platí. Jinak to však vypadalo v pozdějším období - katoličtí duchovní, kteří se vydávali na tzv. vnitřní misie po českých zemích, si uvědomovali, že násilím vynucený přestup na jinou víru vyvolá v lepším případě rezignaci, v horším případě vzdor. Nikdo, kdo myslel misionářské poslání vážně, neviděl cíl svého snažení v ryze formální konverzi věřících, kteří by v hloubi duše zůstali věrni svému původnímu přesvědčení. Působení těchto misionářů už bylo nenásilné, často i promyšleně přizpůsobené úrovni myšlení a vnímání venkovského obyvatelstva. Vedené pochopitelně v češtině (jinak by jim prostí venkované zkrátka nerozuměli) a hlavně motivované upřímnou vírou v to, že dělají vše pro spásu jejich duší.

Jak se vlastně o té době učí děti ve škole?

Bílá hora byla vnímána jako zásadní událost s dalekosáhlými následky už současníky. Skutečnost, že se později dostala - řečeno s Járou Cimrmanem - mezi „naše slavné prohry“ není ani tak vinou dějepisných učebnic jako spíše dominantního společenského a politického diskursu druhé poloviny 19. Století. Tehdy velmi efektivně fungovala jako jednoduchý, a přitom neuvěřitelně silný a působivý symbol. Stále sebevědomější česká politická reprezentace potřebovala obecně srozumitelné historické motivy schopné aktivizovat masy - a Bílá hora jako osudová porážka otevírající brány ke „třistaletému úpění“ pod „habsburským jhem“ se k tomu hodila výtečně. Snad s tím souvisí i to, že vzpomínání na historické úspěchy může vést k poklidnému sebeuspokojení, zatímco vzpomínání na historická traumata může jitřit emoce - a tím i vůli k činu, odvahu a odhodlání vzchopit se a změnit neblahou realitu k lepšímu.

A pokud jde o dnešní učebnice?

Alespoň v těch, co znám, už žádný tendenční výklad událostí kolem Bílé hory v nich nenacházím. Naopak se domnívám, že moje generace (tedy generace dnešních čtyřicátníků, která absolvovala základní vzdělání a alespoň část toho středoškolského ještě v předlistopadové době), je tou poslední, která si umí pod pojmem „mýtus Bílé hory“ něco konkrétního představit. Pro ty, kteří přicházejí po nás, už budou polemiky s „jiráskovským“ - či přesněji řečeno „nejedlovským“ - viděním pobělohorské doby nesrozumitelné. Pokud tedy při školní docházce náhodou nenarazí na nějakého zarytého stoupence černobílého, protihabsburského a protikatolického konceptu českých dějin v podobě učitele či učitelky přežívající z minulých časů.

Rezonuje tohle téma stále i politice a společnosti? Třeba představitelka odborů na Bílou horu svedla i neschopnost Čechů vyjednat si vyšší platy…

Za jistých politických a společenských okolností je Bílá hora schopná velmi silně společensky rezonovat i dnes. Je to dáno jejím obrovským aktualizačním potenciálem. V relativně klidných a stabilizovaných dobách, kdy společností nehýbají konfliktní témata, je Bílá hora v zásadě nezajímavá. V kritických momentech českých dějin ale vždy vystrčí růžky.  Odkazy na ni se okamžitě zabydlí v proklamacích veřejně činných osobností, v publicistice, a někdy také - s určitým časovým odstupem - i v umění. Bylo tomu tak v roce 1938, 1948, 1968, v sedmdesátých letech v souvislosti s Chartou 77, ale i po roce 1989 v souvislosti s otázkou restitucí šlechtického a církevního majetku; ve vazbě na posledně zmíněné téma ostatně odkazy na Bílou horu zaznívají občas i dnes.

Představitelé církví mluví o tom, že chtějí ukončit „masarykovsko-pekařovský dualismus“ -  a chtějí zproblematizovat černobílé vnímání těchto událostí. Je tohle přesné čtení pohledu na Bílou horu?

I to je zjednodušený pohled, který byl v této podobě prezentován v období první republiky; dnes se už přece jen nahlížení na Bílou horu posunulo podstatně dál. Pokud chce komise oslovit i širší veřejnost, nebude jistě na škodu, když si právě tento „dualismus“ zvolí za jeden z výchozích bodů - to je určitě dobré řešení. Jistá míra zjednodušování je při snaze o prezentaci komplikovaných témat nezbytná.

Ale naznačujete, že by u něj neměla zůstat…

Pokud se diskuse o zažitém obrazu Bílé hory omezí jen na polemiku s jejím viděním u Masaryka či Pekaře a na jejich spory, je to cesta do slepé uličky. A to i v případě, že by se připojila detailní rekapitulace názorů na Bílou horu u dalších odborníků, jako byli František Palacký, Václav Vladivoj Tomek, Antonín Gindely, Kamil Krofta, Jaroslav Prokeš, Zdeněk Nejedlý, Bohdan Chudoba, František Kavka, Josef Janáček, Olivier Chaline - a tohle je opravdu pořád jen malý vzorek, výčet jmen historiků, kteří se jí zabývali. Je třeba mít na paměti, že nánosy interpretací a reinterpretací spjatých s Bílou horou nejsou jen výsledkem práce historiků, ale především schopnosti Bílé hory rezonovat ve veřejném prostoru a stávat se zvláště v krizových dobách atraktivním tématem - a často i úderným argumentem - i pro politiky, žurnalisty, umělce. To, čemu zjednodušeně říkáme „mýtus Bílé hory“, je pak výslednicí všech těchto vlivů.

Existují nové skutečnosti, které by o té době mohli historici ještě objevit? Nebo jde zejména o interpretaci?

Pokud jde o vlastní průběh stavovského povstání, bitvu na Bílé hoře a o desetiletí po ní následující, pak nepochybně ano. Tvrdit, že všechny prameny k této době už byly prozkoumány, může jen někdo, kdo nikdy žádný dobový pramen neměl v ruce. Vskutku objevně se v minulých letech myslím podařilo prozkoumat například dění, které bitvě na Bílé hoře bezprostředně předcházelo - výsledkem je velmi zajímavá kniha o bojích u Rakovníka, příkladná ukázka spolupráce historiků a archeologů. Velkým tématem, které si zaslouží být nahlíženo v kontextu evropského vývoje, je i politické myšlení protihabsburské stavovské opozice, ale také katolické části tehdejší politické reprezentace v českých zemích. Řada aktérů tehdejšího dění dodnes nemá moderně zpracované biografie. A církevní a náboženské dějiny - přes svůj dynamický rozvoj v polistopadové době - mohou vycházet zvláště pro pobělohorské období z tak obrovského množství pramenného materiálu, že budou představovat nosnou oblast bádání ještě velmi dlouho.

A co se týče interpretace?

Každý pohled na nějakou dobu je samozřejmě i věcí interpretace - zde platí modifikované novinářské rčení, že už výběrem určitého tématu ho autor fakticky komentoval, respektive interpretoval. S blížícím se výročím Bílé hory se připravme i na to, že se objeví nejrůznější bizarnosti. Už jsem narazila na několik fantasmagorií. Jednoho publicistu natolik zaujala skutečnost, že direktorium (prozatímní stavovská vláda, spravující zemi před zvolením Fridricha Falckého) mělo ve svém čele prezidenta, že přispěchal s „převratným objevem“ v tom smyslu, že předbělohorský český stát byl ve skutečnosti republikou. A tentýž pán nedávno zjistil, že žádná bitva na Bílé hoře se ve skutečnosti neodehrála. Myslím tedy, že nás čeká spousta legrace. Každopádně ale věřím, že Bílá hora má potenciál v českém veřejném prostoru rezonovat ještě dlouho - stala se totiž obsahově flexibilním a takřka v každé době aktualizovatelným symbolem českých neúspěchů, traumat a frustrací. V tom je její síla - a naše slabost.