Proč ženy nemusí jen vařit čaj z bylin za svitu měsíce

Autorka těchto řádků se kdysi – víceméně omylem a motivována zejména novinářskou zvědavostí – ocitla na jakémsi setkání oslavujícím úplněk, které bylo určené výhradě ženám. Poměrně rychle bylo jasné, že je tam skutečně nedopatřením. To když lektorka začala vyprávět o ženském principu, který je prý pasivní, přijímající, poddajný. Přesně v ten moment jí autorka textu tvrzení vyvrátila, když takové nesmysly odmítla pasivně přijímat.

A nakonec i prostý fakt, že v kruhu na podlaze seděly absolventky vysokých škol, držitelky řidičských průkazů a vlastních bankovních účtů, které chodí pravidelně k volbám i do práce a jednou zdědí majetek po svých rodičích, byl důkazem, že to zkrátka neplatí. Bez našich nepoddajných předkyň bychom všechny byly poslušně doma u manželů, s velmi omezenými možnostmi.  A nakonec jsme si tak střihly ještě poměrně vzrušenou debatu, jestli intuice je skutečně cosi „tajemně ženského mezi nebem a zemí“ - nebo prostě pozoruhodná vlastnost našeho mozku vyhodnocovat situace rychleji, než si uvědomujeme, jak říkají nejnovější vědecké výzkumy. A můžete zapojit svoji intuici, abyste uhodli, co si myslela autorka.

Neuvěřitelně citlivá

Slovník z úplňkové seance ovšem v posledních týdnech se zvýšenou silou rezonuje v českém veřejném prostoru. V sérii textů a rozhovorů v mainstreamových médiích nejrůznější psychologové, lektoři, kouči i koučky či sportovní funkcionáři rozmlouvají zeširoka o onom tajemném ženském principu, o „pravé ženskosti“, která je laskavá a něžná, „neuvěřitelně citlivá“, „vnímavá a zvažující“ atd. Mluví o nejrůznějších tématech, ale shodnu se, že pro „křehká“ a „slabá“ stvoření, jimiž ženy jsou, se nehodí celá řada prostředí. Kupříkladu vrcholový sport či byznys, zejména jeho vrchní patra.

„Stále více žen ve špičkových funkcích ztrácí svou ženskou podstatu, to jemné a svým způsobem slabé,“ informuje nás v rozhovoru v Reflexu koučka Andrea Považanová - a už se tedy nezmiňuje, co se stalo s její ženskou podstatou během její vlastní kariéry, kdy zastávala mimo jiné pozici personální ředitelky velkého vydavatelského domu.

„Ženy jsou pro mě hrdinky hlavně jako matky, které své děti vozí do školy, nespí, když jsou nemocné, perou nám chlapům ponožky a žehlí košile (….) Stojí tiše za námi, když řešíme u pracovního stolu ty své „velké věci“, a jako vánek nás ovinou otázkou: „Uvařila jsem čaj z čerstvých bylin, dáš si se mnou…?“ píše (opět) v Reflexu místopředseda Českého olympijského výboru Zdeněk Haník.

Nejšířeji se pak rozkročil bývalý reprezentant v závodech na bobech Milan Studnička. Hovoří jak o nevhodnosti sportu („Ženám strašně ubližuje soutěživost,“ říká v rozhovoru pro iDnes.cz), tak o nástrahách byznysového světa (přednáší na téma Ubližuje ženám vrcholná manažerská pozice?).

Tento slovník a typ argumentace připomněly autorce kromě oné úplňkové seance ještě něco – přesně takto se argumentovalo proti zapojení žen do práce, veřejného života i sportu v minulosti. Byla to rafinovanější metoda než jim to rovnou zakázat, jak tomu bylo zvykem většinu dějin. Zakladatel moderních olympiád Coubertain aktivně bránil ženám v účasti na sportovních kláních týmiž argumenty jako Haník: první měl za to, že sportující ženy jsou „nezajímavé a neestetické“, druhý „raději vidí ženu ve večerních šatech než pod činkou v posilovně“.

Starost o ženské zdraví a prospěch, případně argument, že jsou na to či ono příliš slabé a křehké, provázel větší zapojení žen do nejrůznějších profesí i jejich nástup na univerzity. Víme to i proto, že se proti těmto nesmyslům už před sto lety vymezoval Tomáš Garrigue Masaryk. „A co se týče úřadů, umění, vědy, politiky, tam ženy sotva začaly vnikat; to je taková nerozumná ukvapenost, že užuž si troufáme soudit, dovedou-li to, nebo ne. Vždyť muži na to měli tisíce let, aby se tomu naučili, a ještě dělají často svou práci špatně,“ prohlásil v Čapkových Hovorech s TGM. A tématu se věnuje i ve slavné přednášce Moderní názor na ženu z roku 1904: „Žena je prý příliš něžný tvor, abychom ji chtěli připustit ve všeobecnou konkurenci — ta prý by ji zničila. Avšak: žena přece musí se živit, kdo ji živí?“

TGM by taky panu Haníkovi vysvětlil, že názor, že „žena je pro mužovo pohodlí, v nejlepším případě pro odchování jeho dětí“, byl „zastaralý“ už před více než sto lety. Masaryk přesně pojmenoval, co se skrývá za opakováním frází o ženském principu: „Dekadentními frázemi o ženě spasitelce, o její záhadnosti a tajuplnosti, o ochránkyni manželského krbu a tak podobně zastírá se honba po penězích a pohodlí, po kuchařce a milence, po ošetřovatelce a hospodyni v jedné osobě.“ Pan Haník nechce, aby holky zdvíhaly činky, protože jim pak zřejmě zbude méně času a chuti na to, aby svým mužům doma praly ponožky.

Bojovnice Kvitová

Ačkoliv má Česko stále co dohánět na mnoha frontách, Češky dnes stále jasněji ukazují, že o nich navíc žádná ze zmiňovaných frází neplatí. Jsou průbojné, podnikavé, soutěživé. Jak v byznysu, tak ve sportu, pokud zůstaneme u témat, která si vybírají zmiňované texty. V posledních letech setrvale roste počet živnostnic a podnikatelek - také proto, že řada žen začne podnikat na rodičovské. Prudce přibývá stoprocentních majitelek firem vykazujících roční obrat přes deset milionů korun. A jde i o firmy z oborů, které bylo možné označit za tradičně mužské - betonářské či strojírenské.

Nepřehlédnutelné úspěchy slaví Češky i ve sportu. V posledních deseti letech vítězí výhradně sportovkyně v anketě o Sportovce roku (s výjimkou Lukáše Krpálka v roce 2016) a ze sedmi medailí, které přivezla česká výprava z poslední olympiády, zařídily ženy šest. Právě teď přitom noviny plní oslavné komentáře o „bojovnici“ Petře Kvitové, která překonala zranění ruky a triumfuje v jednom turnaji za druhým. A podobně se zastánci slabé ženské podstaty střílejí do vlastní nohy i vyzdvihováním mateřství. Právě mateřství je přece dokonalou ukázkou pozoruhodné síly a vytrvalosti. Může někdo racionálně uvažující považovat ženy za slabé a křehké, když dokážou devět měsíců nosit dítě „pod srdcem“, pak ho za velkých bolestí porodit a následně se o něj léta starat?

Stejně jako před sto lety vyvolaly nejnovější vlnu probíhající změny společnosti a konkrétních impulsů pro citované názory může být mnoho. Reakcí na překotný vývoj a problémy světa je čím dál častěji i návrat ke konzervativním a nacionálním hodnotám či odmítání liberálních elit, s nimiž je boj za emancipaci často spojován. Můžeme v tom vidět i příklon k mystice v nejistých časech.  Ale rozhodně víme, čím tato vlna způsobena není - reálnou starostí o prospěch žen a o to, co jim ubližuje. Pokud by tomu tak bylo, museli by všichni zmiňovaní mít starost také o prospěch mužů, kteří páchají násobně více sebevražd, více trpí závislostmi všeho druhu a řadou dalších problémů.

Ale jestli se tedy chceme obracet k tradicím a české minulosti, můžeme se ještě jednou vrátit i k Masarykovi: „Když mně nebožtík profesor Albert dokazoval, že se ženy nehodí na medicínu, protože prý jsou na to svalově a nervově slabé, říkal jsem mu: A na ošetřovatelství nejsou slabé? Taková ošetřovatelka musí pacienta opatrovat dnem i nocí, musí ho zdvihat a všemožně se o něho starat – na to musí mít víc síly než vy felčaři, kteří operujete nejdéle hodinu. Tož pak mlčel,“ prohlásil v již citovaných Hovorech s TGM.